Semináříky

Komu se nelení, tomu se zelení, no, zelené stokoruny jsou pryč, tkže s tou zelenou to bude jinak. Asi mě čeká bezy zelené jaro, nebo někdo zezelená vzteky :), nebo že by výlet do přírody?
Blíží se duben, tedy první ze seminářů Zlato kočičí II. Chvilku trvalo, než mi svitlo, že více než profesionálních terapeutů je těch, kdo neodolali tomu vnitřnímu pnutí a pořídili si kočičku, protože ji prostě potřebovali, a teď přemýšlí, jak a proč jim to s ní funguje...nebo nefunguje. A jestli by to třeba nemohlo být ještě lepší, jestli dokáží využít vše, co jim jejich kočice nabízí. A jestli vůbec rozumí tomu, co nabízí.
Takže jsme semináře pojali tak nějak zgruntu a myslíme, že začít od Adama nikdy neuškodí, a vracet se k základním východiskům i během praxe, také ne. Člověk občas potřebuje sám sobě zopakovat, kdo je, a kam kráčí. Já tedy určitě. Možná to vypadá poněkud infantilně, ale taková zastavení poněkud schizofrenního chrakteru, kdy se táži sebe sama, kde jsem, jak jsem se tam dostala, zdali jsem v té nejlepší společnosti a kam půjdu dál, mívají překvapivé závěry. A kolikrát pak whoops, z hrušky dolů, a jdu se vracet, protože to opravdu není to, co jsem chtěla.
Na první seminář vezmu i Dimitrije, kterého někteří znjí z televize, jiní z workshopu. Pocestuje totiž do Ústí nad Labem do speciální školy. Vždycky je to těžké, loučit se s mouríny, které připravuji pro felinoterapeutické účely. Zůstávají doma i do roku věku, těší se mimořádnému rozmazlování a vymetou kdejakou společenskou příležitost...a pak mají odejít. Vymyslela jsem to dobře, proces realizce je náročný a loučení kruté ( pro mě): mazlínek je naopak nadšen, protože tuší další příležitost, jak se pobavit a vrhá se radostně do nové náruče. Tak ještě Dimíska trochu pomučánkujeme, pomuchláme...a pak už Šťastnou cestu.

Oko vidí

Doba sváteční byla vemi vhodnou pro různá setkání...i třetího druhu :). Svět je plný pozoruhodných lidiček, bytostí a stvoření, skoro jakoby se najednou vynořili kdovíodkud. Nebo jsme na sebe v tom shonu a hromadění kdečeho neměli čas a prostě se neviděli? Také je zvláštní, kolik dříve pobíhajících se najednou zpomalilo, zastavilo...a usedlo. K odpočinku, ohlédnutí, porozhlédnutí, meditaci, nebo prostě jen tak, pro vydechnutí.
Takže bylo dost času i na kočkořeči. Překvapivě už ne o tom, kdo co kde vyhrál, čím a jak často krmí a za kolik prodal ( nebo neprodal) koťata .
Řeč se vedla o tom smutném - kočičích bolsítkách a odchodech, o prázdném místě na gauči i v srdci. Zkrátka téma, o kterém vím, že mám mlčet.
Sice ještě nevím proč, ale respektuji zákaz, protože to plácnutí přes prsty, kdykoliv jsem se domnívala, že Téma Smrt je to, o čem mám hovořit, strašně bolelo.
Takže sjem mlčela a poslouchala a dovoluji si shrnout pár myšlenek, keré nepatří mně:
*Kočka nemá devět životů, má jen jeden a na ten má přímý vliv životní styl a energie Jejích Lidí.
*Geneticky testujeme, měříme, "vhodně kombinujeme chovné jedince" a stejně naše kočenky hynou na neduhy typické jejich plemeni.
*"Na srdce" trpí a hynou právě ty kočenky, které vnímáme jako ty s "velkým srdcem", ty nejlaskavější, nejpřipoutanější.
* Někteří dlouholetí chovatelé si dokonce troufnou podle chování kočičky typnout, která z nich, bohužel, má k srdečním problémům blízko.
*Tak jako některé problémy dítěte do 6 let v podstatě odrážejí problémy jeho nejbližší rodiny, zejména rodičů, u kočky se setkáváme s tímtéž.

Takže jsem na dotaz paní, která si přála kotě dlouhověké ( spočítala si investici do pořízení kočičky a pojala to velmi ekonomicky), zdali si kočička dožije dvaceti let, odpověděla velmi vyhýbavě.
A vzpomněla jsem si na svou přítelkyni ze zahraničí, která mi ve velmi dřevních dobách mého chovatelství dala nejcennější radu, jak a na kterých kočkáh zdravě chovat,  uplatnitelnou v celém životě:
 " Vždy záleží na kombinaci, drahá. Kombinaci, štěstí a vyšší moci. A vůbec, je délka života měřítkem jeho ceny? ".

Uriášova mise

Tak takhle to mám ráda, když vím, kam a proč kocourek odchází. Netuším, jak to vědí, ale oni ti "vybraní" se toho nějak domáknou a začnou se chavat doslova jako vyvolení. Uriáš zřejmě  dálkově přijal informaci o tom, že bude vánočním dárkem a soustředil se již jen na to, jak pěkně papat, pravidelně a vzorově kakat a hodně odpočívat, aby svou hmotnost do odjezdu téměř zdvojnásobil.
No a já neodolala a jela se hned třetí den znovu podívat, jak to velké překvapení dopadlo a jestli to klaplo.
Vejdu, koukám, a co nevidím: kocouřisko se bezostyšně rozvaluje na gauči, v objetí s mladým pánem, neochotně pootevírá oči a ten pohled, přátelé, kterým na mě pohlédl, tak ten bych vám nepřála. Kdo tě krmil, pacholku, kdo ti místečko ve vlastním loži rezervoval a sám pak spal jako paragraf, kdo tě hýčkal? Všechno zapomenuto, Uriáš po mně šlehnul zrakem a byl to pohled velmi výmluvný: Opovaž se vzít mě zpátky! Neznám tě!
NAštěstí mám takových momentů za sebou už mnoho a vím, že je to nejlepší a vlastně kýžená situace. Kocour se našel, zapadl do své rodiny a už koná své dílo.
Mimochodem, mladý pán, Uriášův nový páneček, měl pohled úplně stejný. Myslím si, že kdybych nešetrně zažertovala na téma případného zpětvzetí Uriáše, vytáhli by drápky oba, a jako jeden muž by je nezaváhali použít.
Tak vám vše přeji hodně štěstí, Hlučínští.

Specifikum letošního roku

Nevím, jak vám, ale mně tento rok připadá takový jiný. A tak jsem se zájmem vyslechla, již z několika stran, že jeho zvláštnost spočívá v tom, že jest rokem mezním, že vydrží jen to, co vydržet má, a co nevydrží, pro to je třeba neplakat, protože to z vyššího principu  ( nebo jak bych to tak nějak kulantně napsala) nebylo životaschopné.
Takže jelikož se konec roku blíží, sama musím konstatovat, že se mi zbořilo kdeco, rozloučila jsem se se spoustou předmětů, zvyků, přání , vazeb i lidí a že o letošním Silvestru si nebudu sepisovat seznam předsevzetí, ale seznam toho, CO a KDO mi zůstal-lo-li-ly-la.
Skoro se mi zdá, že ten seznam nebude až tak dlouhý.
Z druhé strany pohlédnuto, zase jsem zjistila, že možná šlo o nezbytnou "čistku skříně", do které by ch dobrovolně nikdy nešla. Znáte to: do toho kabátu už se dvacet let nevejdete, ale pořád zaujímá své místo ve skříni, protože to byl ten, ve kterém jsem se poprvé..no to je jedno co....a co kdyby třeba někdy zase.
Takže nacvičuju sebespásným cvikem, jak přežít letošní rok. Pohled z druhé strany tomu říkám, a přiznám se, že občas musím přikročit i k fyzické realizaci, protože v abstraktní rovině toho nejsem schopna.
Takže: vyjmu kabátiska ze skříně ( zapláču)...a vlezu si do ní. Do skříně. Co tam vidím? Prostor. Ze skříně vidím, kolik nových kabátů ( s potencionální milostnou budoucností) se mi tam vejde. Mám šanci znovu naplňovat skříň!
Pokud čekáte, že popíšu, jak třesoucí se rukou odnáším ta exkomunikovaná kabátiska ke koši a usedavě pláču, mýlíte se. Během mého pobytu ve skříni se na nich usadily kočičí sestry a kočičí bratr výraznou voňavou značkou dal najevo, co si o nich myslí. Takže mi nezbývá, než přiznat realitu: jsou staré, nepoužitelné ( moli, velikost, kotí značka) a úplně nepoužitelné, protože samý chlup.
PS
Úplná úleva se dostavila až v momentě, kdy jsem svršky rozstříhala a vyrobila z nich do kočičího domku kvalitní dečky.
Nebojím se přiznat, že i čistka ve vztazích a jakási forma recyklace je vlastně příležitostí pro všechny zúčastněné strany. Tak se jich pojďme nebát, konec roku 2011 se blíží!

Po delší době

se zase na něco těším. A dokonce je to práce! Ale příjemná. Sbalím Dimitrije a Gertrůdu ( ti se přihlásili jako dobrovolníci), hajzlík a stelivo a hurá na workshop felinoterapeutů a spřátelených osob.
A pro ty, kteří nemohou přijet, nebo pro ty, kteří snad, chudáčci :), nemohou kočičku mít, a ani Ježíšek to letos nezmění, aspoň tento odkaz:
http://www.simonscat.com/Films/Cat-Man-Do/?sort=o

Škoda, že autor neviděl, kterak Gertrůda zájemce o koťátko přelstila a rafinovaným nastrčením své sestry Ulišky - Elišky  její místo v posteli získala.

Ideální tvar je koule,

říkávaly mé kamarádky, které si nedělaly moc hlavu s tím, že energetickou hodnotu potraviny ( čokoládky, vlašáku nebo čabajky, nejčastěji) nelze  na obalu přečíst, protože je to písmo tak malé.
 Když už jsem slepá, pokračovala má větší kamarádka R., tak můžu být i tlustá, no ne? No svatá pravda, schválila jsem jí světonázor. Asketou jsem nebyla nikdy v ničem.
http://cms.felinoterapie.webnode.cz/products/k-dispozici-jiz-jen-ursula/
Zde info pro ty, kdo by už chtěli strávit vánoce u mísy s cukrovím s někým , kdo jim rozumí :D.
Všichni ostatní jsou již rozebráni a zakládají si na sádlo v nových domovech.

Milá Petro,

od včerejška nad tím darebákem přemýšlím. Zkouším jít úplně od základů toho, co vím a toho, co mě kočky naučily.
Kočka se chová špatně, když je něco špatně. My lidé to někdy nevidíme, někdy to uvidíme ( a pochopíme) až po nějaké době, a někdy nám není dopřáno to vidět vůbec ( nebo to nedokážeme?).
Raubíř včera vypadal, že má starosti. Pokud sám se sebou, že neustál domácí hierarchii, je to v pořádku, budete-li klidně důslední, on to přijme. Pokud má starosti jiné, nechejte ho a věřte mu, že si s nimi poradí. Pořád toho ještě málo víme.
A hlavně se mějte všichni moc rádi.