Tak takhle to mám ráda, když vím, kam a proč kocourek odchází. Netuším, jak to vědí, ale oni ti "vybraní" se toho nějak domáknou a začnou se chavat doslova jako vyvolení. Uriáš zřejmě dálkově přijal informaci o tom, že bude vánočním dárkem a soustředil se již jen na to, jak pěkně papat, pravidelně a vzorově kakat a hodně odpočívat, aby svou hmotnost do odjezdu téměř zdvojnásobil.
No a já neodolala a jela se hned třetí den znovu podívat, jak to velké překvapení dopadlo a jestli to klaplo.
Vejdu, koukám, a co nevidím: kocouřisko se bezostyšně rozvaluje na gauči, v objetí s mladým pánem, neochotně pootevírá oči a ten pohled, přátelé, kterým na mě pohlédl, tak ten bych vám nepřála. Kdo tě krmil, pacholku, kdo ti místečko ve vlastním loži rezervoval a sám pak spal jako paragraf, kdo tě hýčkal? Všechno zapomenuto, Uriáš po mně šlehnul zrakem a byl to pohled velmi výmluvný: Opovaž se vzít mě zpátky! Neznám tě!
NAštěstí mám takových momentů za sebou už mnoho a vím, že je to nejlepší a vlastně kýžená situace. Kocour se našel, zapadl do své rodiny a už koná své dílo.
Mimochodem, mladý pán, Uriášův nový páneček, měl pohled úplně stejný. Myslím si, že kdybych nešetrně zažertovala na téma případného zpětvzetí Uriáše, vytáhli by drápky oba, a jako jeden muž by je nezaváhali použít.
Tak vám vše přeji hodně štěstí, Hlučínští.
Žádné komentáře:
Okomentovat