Devět životů

Devět životů ty kočky mají, říkávala babi Anička s tím, že ví, co dí. Natopila se jich dost. Půda plná pšenice lákala myšiska a dvě-tři kočky v baráku byly nutností. Pořád měla některá z nich břicho jako balón a když balon splasknul, babi šup na kolena, a začalo hledání koťat.
Většinou našla, ačkoliv skrýše byly stále důmyslnější a co následovalo pak, byla už jen rutina: jeden kýbl, do něj voda, druhý kýbl...
Otcem býval vždycky poměrně ohavný kocour, kterému chybělo vše, co mohl postrádat. Oko, ucho, kus ocasu...Všichni žili v domnění, že TO kocuřisko je nesmrtelné a koťata k likvidaci věčná. Jak by ne, koťata v hnízdě vypadala vždycky stejně ( celý táta - celá máma) a o immortalitě kocoura otce nikdo nepochyboval. Jaksi jsme si nikdo nevšmli, že nestor rodu byl čas od času nahrazen nejsilnějším, nejodolnějším a nejplodnějším ze svých synů. Jen tu a tam jsme se pozastavovali nad tím, že Murcinkovi přece chybělo levé oko, a teď nějak, ...sakrblé, že bychom se přehlédli, oko pravé?
Anička byla trpělivá žena. Tak, jako nesla životní úděl ženy-matky, nesla i povinnosti spojené s optimalizací zvířeny v domě. Koloběh balonu- hledání-nalezení-kýblu byl nekonečný.
To děda Olínek, to byl onačejší romantik! Miloval zpěv ptactva. Na zahradu se slétali  ze široka daleka, a to nejen proto, aby jako každoročně ožrali třešně, vinnou révu a jahody, ale aby zapěli švarnému Olínkovi.
To je špaček, Zdeničko, a tohleto je kosice, a támhle koňadra. Sypal zrní, věšel lůj, schovával pšenici. A po večerech jim nasouchal.
Když se cvrlikající hlásek kosíka tak nějak divně, no, zlomil, dědeček-hříbeček vzal vzduchovku a zmizel v zahradě.
Johnny got a gun.
Pak si zašel pro rýč, běž Zdeničko pomoct babičce, potřebuje tě.
Zadní zahradu jsem neměla ráda, byla taková divná, psi tam nechtěli být, nechodily tam ani kočky, ani tam nezpívali ptáci a navíc tam byl trávník pořád rozrytý. Ukryl i malého Mourka, nic mu nepomohlo, že patřil mně, vydal se na lov, první a poslední.
Celé dětství jsem měla babi s dědou za zlé, že neměli rádi kočky.
Anička později už nikam nejezdila, jen jednou, nečekaně, projevila přání zajet ke mně na návštěvu. Pokoušely se o mně mdloby. Přemýšlela jsem, kam ukrýt těch devět kočin před babičkou, a kterak ochránít ji před případnou pomstou kočičích matek. Procházela beze slova bytem, prohlížela si ho, jakoby si ho chtěla zapamatovat. A pak si sedla na židli, proti ní se ( též na židli) posadila kočka Erotica a dlouho, velmi douho si hleděly do očí. Nikdo nic nechápal, ale všichni jsme věděli, že ty dvě si něco říkají.
Starej se mi o tu bílou kočičku, Zdeničko, řekla babi, když jsme se toho dne loučily,  a pak už si nevzpomínám, že by ještě měla nějaké přání.

Když mi bylo patnáct, přála jsem si od života dvě věci:
- zemřít nejpozději v 25 letech, tedy mladá a krásná ( na tu trvanivost jsem moc nesázela)
- pokud bych se už měla dožít věku vyššího, tak abych byla dostatečně zvláštní, nikoliv však divná.

Pod pojmem divná jsem si vybavila  širokou škálu osob ženského pohlaví, které jsem znala.
Paní Pohlovou, přistěhovalou Pražandu, měla kocoura Molíka, filmovou hvězdu své doby, Molík smrděl ze 7 patra až do přízemí a chudák paní také. Nejezdila jsem kvůli ní výtahem.
Babičku Aničku, démonickou část mého já, která byla tak zvláštní...že v plném rozpuku své energie válcovala své okolí silou z neznámých zdrojů.
Babičku Albínu, křehoučkou bytůstku, která se vracela zpět v čase a povídala si s neviditelnými lidmi podivným Krásenským nářečím.
Paní Majerovou, snad stoletou žínku, která obývala zarostý domek, natolik spjatou se svým svobodným starým synkem , že spolu vůbec nemluvili, protože nebylo třeba. Zahrada je obrůstala neuvěřitelnou rychlostí a já věděla, že jednou zůstanou po snídani sedět v kuchyňce, břečtan obtočí kliku, a oni už nikdy nevyjdou.
Paní S., maminku mé spolužačky Jany, které nechala svou růžovou papučku, aby jí nebylo smutno a odjela do porodnice s obrovským břichem pro miminko. Pan S. pak přivezl  Jeníčka.Do dvou měsíců k Jeničkovi novou maminku, to dítě potřebuje matku. Jana vzala papučku a odjela k babičce, už jsme se neviděly.

Na ně, a též na mnohé jiné jsem si vzpomněla, když mi zleva přišla na klín příst Cassína. Zprava se vnutila Cabernet, ze skříně to komentovala Tiffany a z křesla naproti na mě láskyplně civěla Quentina.
Je čas odpískat dětské sny. Pětadvacítku jsem přežila a to, co žiju, je takové...ehm...zvláštní, asi.
"A kolik že těch koček teda máte?" , položila mou oblíbenou otázku paní, kterou jsem náhodně potkala.
"xx", odpověděla jsem škodolibě pravdivě s vědomím právě odjištěného granátu.
Výrazy tváře té dospělé ženy se nestačily střídat:: šok, pohoršení, odsouzení, nepochopení, rozpaky a ...že by?
" Taky bych chtěla kočku. Aspoň jednu. Ale když já nesmím."

Utěšitelka žízně

...se jmenuje nový obraz. Malá ukázka testování, zdali s námi umění může bydlet.

 Rummi a Cabernet spolu nikdy nelehávají na jednom místě. Dnes se na gauči sešly.

 Cabernet nespí, Cabernet se soustředí..

Rummi podezíravá, jako vždy. Tak trochu Cerberus.

 Cabernet se přitulila.

A je to jasné. Je to ten typ energie, který mají rády. Jsou tak dokonale uvolněné, že jim nevadí být ve vzájemné blízkosti.

...A přestaň chovat ty čistokrevné kočky!...

...bafla na mě z Fejsbuku po předchozích přátelských frázích typu: "How r.u.? " Javeria. Javeria je jenou z mých přítelkyň, tedy v pojetí této sociální sítě. Pikantní na celé záležitosti je skutečnost, že Javerii je 12 let a bydí, šmarjá, nic si o těch přátelích nepamatuju, v Malajsii?
Docela ve mně hrklo, protože se mi, poměrně nepatřičně, vybavil Kantův kategorický imperativ, a jen jsem doufala, že teenagerka o něm nemůže mít ani šajn.
No o Kantovi asi ne, ale disputace, která  následovala ( zase jsem se nechala nachytat a dala se do vrtuální diskuze), jej byla hodna.
Krásně jsme si povyměňovaly názory, mimochodem - ten její byl opřen o teorii, že chov krásných koček s doloženým původem zbavuje lidstvo potřeby osvojit si obyčejné kočky z útulku.
Nu což, řekla jsem si, pustím se do mezinárodní osvěty.
Moc mi to nešlo, přiznám se, že mi nechyběly argumenty, ale moderní zkratky nahrávaly mé oponentce. Prostě byla v psaní rychlejší a protože měla jasno i v tom, že anglická gramatika je přežitek, nestííííííhala jsem!
No abych vás nenapínala: po svižné výměně názorů a informací o stavu péče o bezprizorní zvířata u nich a u nás pravila Javeria, že sice nechápe, proč ty kočky chovám, když na chovu nevydělávám, ale že si o tom Česku teda něco přečte...třeba aspoň kde se ta divná země nachází.
A že teda jestli chci, tak ať si ty kočky chovám.
Možná bych měla jásat, že jsem nad Javerií Saman vyhrála...ale mám spíš takový dojem, že bych měla odvézt třeba velký pytel granulí  do některého z útulků mimo velké městské aglomerace. Protože osud takových koček měla patrně na mysli Javeria.
A kdybych nebyla srab, vzala bych to nejlépe: s pytlem granulí tam, s kočkou v přepravce zpět - jen
nevím, co by si o mém počinu  pomyslel Kant ( v jeho dílech  kočce ni zmínka, pokud je mi vědomo).
Ale dvanáctiletá Javeria se svou útulkovou kočenkou , jasným názorem a odvahou jak vylepšit Svět je třeba jeho nadějí.

Těžký zadek

Tůdle jsem někam slavně napsala, že mainská mývalí kočka je pro felinoterapii předurčena svou velikostí, stabilní povahou...atd., atd. Dost seriozně tato úvaha zněla.
A právě před chvílí jsem si uvědomila, že na to hlavní jsem zapomněla.
Zpomněla jsem na smysl pro humor, který je mainkám tak vlastní. Plnokrevná mainská mývalí kočice, či kocour, nemá-li pánečka úplného - ignoranta- jím přímo oplývá.
" Neboj, on se ten Maxíček naučí vylézt na skluzavku. Odkouká to od ostatních dětí, je to učení nápodobou!!!" utěšovala mě kolegyně, když se Maxovi napotřetí zapletly nohy a napotřetí se potupně zřítil před zraky mladších a skluzavku bravurně zvádajících soudruhů.
Povahou je Maxíček spíš urpuťák, než Coubertin  a cítil se natolik veřejně potupen, že prohovořil dětštinou něco hodně sprostého a  skluzavku ze svého života odepsal.
Některé z mých kočic si vysvětlily standard MCO ( velké kočky) po svém, a staly se kočkami mohutnými, no, tedy spíš tlustými. Spanilooká Fláfa , prostorově výrazná dáma, se dnes rozhodla , že toho chutně vyhlížejícího dlouhonohého komára pozře ona, nikoliv rychlonohá celebrita Kasína. Před zraky kolegyň i Maxe odhodlaně vyskočila na parapet. Tíha pozadí ji ale zradila, načež se zřítila se ve zcela nebaletní pozici a zůstala ležet jak dlouhá, tak široká.
 Komár-nekomár, přísahám, že všechna kočičí děvčata zamrzla a zlomila se v pase v neslyšném záchvatu smíchu.
Nemyslím, že by se někdy někomu podařilo podobnou situaci zaznamenat na video, ale velký styl, ve kterém Fláfa posbírala všechny končetiny, srovnala si tělo do kočičí podoby, zamraučela něco jako " no co, co, blbečci, bych chtěla vidět vás" a odcházela se vstyčeným prostředníčkem, to by za záznam jistě stálo.
Věřím, že jestli kočky Maxe něco naučí, bude to i nadhled nad sebou samým. Schopnost pohlédnout na sebe a své problémy z perspektivy vysoké větve a když ho zradí gravitace a těžký zadek, odbude to Fláfinými slovy: no, co, co...:).
P.S. Fláfa nemá prostředníček, ale to gesto tam bylo.

A kolik vlastně těch koček máte?

Tak tohle je dotaz, u kterého kočkomil zbystří. Co teď ?  Přiznám barvu-nepřiznám? Budu odvážná, řeknu to, neřeknu to,... a už se slyším : Noooo, málo...
Srabe, říkám si vzápětí.
Děkuji tímto paní Dáši L. za dnešní E-mail, z nějž, s dovolením :), cituji:
"...děkuji za dopis pro kočkomilky, poznávám jich stále více. Například jako prodavačky v obchodě, z nichž jedna na otázku "kolik máte koček" řekla - napřed vždy odpovím TŘI a pak podle toho, jak se ten člověk tváří buď už mlčím nebo dopovím TŘI kočky a TŘI kocoury."

 Wiki (8-9 let, původem z útulku, domovem u paní Dáši)
" Po třech letech u nás se z ní stala kromě jiného neomylná estétka a začala si vybírat a  instalovat se do některých domácích zátiší."

Lenčina Náša

Děkuji Lence za krásné fotky a dobrovolnici, kočce Náši , za ochotu :).

Dodge na výletě

Nenechte si nic namluvit znalci automobilových značek, DODGE na výletě vypadá takto!!

Časový test

Můj třídní profesor z gymnázia, biolog a geograf, nechť mi promine, mě toho z předmětů své aprobace mnoho nenaučil. Dodnes nevím, kde se nalézají některé životně důležité veletoky a v podstatě si pamatuji jen místa, která jsem fyzicky navštívila, ale zato tak, že si vybavím každý kámen. Nějaký svébytný typ paměti...
Zato si pamatuji jeho oblíbené téma Časový test,  a čím dále častěji si uvědomuji geniálnost této myšlenky, na kterou si, nevímproč, nikdo z mých spolužáků nepamatuje ( Zato se dobře orientují v mapách, hm...)
Je to takto, milé děti :
" Pokud si nejste jisti, a potřebujete to vědět, zdali na vás dané osobě skutečně záleží, použijte takzvaný časový test. Čas je totiž tím jediným, co v tomto životě skutečně vlastníte. Vše ostatní je iuzorní, nebo přinejmenším relativní. Čas je tím nejcennějším, co vám může jiný člověk dát, protože je nenahraditelný, vyčerpatelný a nikdo neví, kolik ho vlastně má. Uklidním i ty, kteří věří jen tomu, co se dá osahat, vážit, nebo změřit, protože věrohodnost této teorie je založena na měřitelnosti času. Pokud vám váš milý tvrdí, že vás miluje, zpracujte graf využití časové jednotky. Odhalte prioroty a učiňte zodpovědný závěr. "

Jdu si hrábnout do svědomí a vypnout PC a lehnout si k Maxíkovi. Až mu bude patnáct, už mi to nedovolí ani on, ani (snad) zdravý rozum. A užiju si to - další šanci s miminkem už nedostanu. No nejsem já šťastná osoba?

Narciska se naložila sama ( aneb není nad dobře naloženou kočku)

Íštvan ( Panoncoon Stradivari) sleduje průběh nakládání

Vzhůru!

Vzhůru do nového týdne. Ne že by ta příprava nových ( lepších!!!) maturit byla nezáživná, nebo snad nedejbůh málo smysluplná, ale snad zabiju dvě mouchy jednou ranou. Zregeneruji bolavou hlavu, zamotanou informačním systémem  tohoto historického počinu a hlavně vyrovnám dluh a zbavím se nepříjemného pocitu Slibotechny. Dvěma frekventantkám svého felinoterapeutického studia dlužím pozvání do své Kočičí herny a workshop na feli téma.
Protože jsou obě kočkomilné, předpokládám, že to bude prima odpoledne.  Žádná ze sedmi momentálně se zde vyskytujícího kočic jistě neodolá možnosti poválet se po návštěvě a tudíž si užijeme dost legrace.
Jen budu muset vyluxovat :), chjo, protože začínáme na gauči a končíme na zemi, aby bylo té legrace ještě více.
Natrénováno mám - koťata dnes poprvé ochutnala masíčko, po mateřském mléce to byla taková bomba, že se mimina povalovala v talířku a legračně funěla. Pozorovala jem to s hlavou nacpanou v kukani, věčná škoda, že nikdo nepořídil mé foto v této pozici. Hlavně děti by ocenily, že ta kočičí paní vypadá tak...ehm...neškodně.

Dobry dééén

Dobry déén, dobry déén, pani! Zme se přišli z malu podivat na ty vaše kočičky, zase. Mala dycky prosi, žebyzme šli za kočičkama. Ale ni, Evička TU mješko, neni z města. Strašně mame radi ty zviřata, vy ste jako my. Ale vite co, na dědině... ty zviřata tu velmi zle se maju, v některych připadech.
Tuž včil přišla do nas taka divna kočička, jagby s peršanku skřižena, taka třibarevna, no, taka sama jak hen tamta. Zmy si mysleli, či tež vam neutekla, bo vy mate take pjekne velike. Ale uši ma male, tak sem si pravila, že asi ni. No přichylimy jom, to vite, my už zme taci.
Ja, dobře, v letě přijdeme si pohrat, bo už dluho chodime enem přes plot oglondať.

Jak nebýt jedináčkem

"Tady- Euotiko-tam -papání-máš."

"Mochíííííto - hajáme s Mochíííítem!"

Maxík v 19 měsících samostatně oslovuje ( a přesně rozezná) 9 koček podle jména a nesplete se. To já občas ano :).

No schválně : Kačenka Ofélie, Mochíto, Coco Chanel...a Bižutérie????

Kompletně zblblá Žožina

Kompletně zblblá poselstvími ze současné politické scény jsem dnes téměř upadla na zadek při četbě E-mailu dánské chovatelky.
Přiznala, že kocourek, o kterého mám zájem, je nemocný. Postěžovala si, že jí uhynul čestvý vrh koťátek. Svěřila se se s bolestí, se kterou musela nechat odejít kočičku s nádorem, protože nebylo zbytí. Připustila, že není pánem situace a že budeme muset počkat, jak Příroda vše rozhodne.
A to vše, pěkně prosím, jen proto, že jí připadalo normální mi nelhat. Naservírovala mi všechny ty pravdy s přímostí tak přirozenou, že mě to na chvíli napasovalo do křesla.
Vůbec mi nepsala nic šokujícího - šokující na tom všem bylo mé zjištění, jak jsem přivykla barevným nepravdám, přibarvovaným polopravdám a pravdám účelově používaným .
A hned jsem si uvědomila, že prvním úskalím v práci felinoterapeuta je připravit klienta na to, že při relaxaci s kočkou uslyší pravdu, ó hrůzo, a to ze svých vlastních úst! Jeho rozpaky nezmizí ani při ujištění,  této situaci bude přítomen sám, jen s kočkou.
Nějak jsme si od pravdy odvykli. Našemu vylepšenému světu příliš nesedí. Současně jsme se tím vzdálili svým seberegeneračním schopnostem a pomoc hledáme vně sebe.
" Já teda nevím. Říkala paní doktorka, že to máme u vás zkusit. No já bych mu teda radši dávala nějaké tabletky..."

Vítejte!
Blog vznikl z veskrze bohulibého záměru, kterým je zpřístupnění felinoterapie jako méně známé formy zooterapie.
Svému kočičímu týmu děkuji za ochotu spolupracovat a za tvůrčí nakopnutí jsem vděčna Lence Cetky, autorce úžasné úvodní fotografie.