Milá Petro,

od včerejška nad tím darebákem přemýšlím. Zkouším jít úplně od základů toho, co vím a toho, co mě kočky naučily.
Kočka se chová špatně, když je něco špatně. My lidé to někdy nevidíme, někdy to uvidíme ( a pochopíme) až po nějaké době, a někdy nám není dopřáno to vidět vůbec ( nebo to nedokážeme?).
Raubíř včera vypadal, že má starosti. Pokud sám se sebou, že neustál domácí hierarchii, je to v pořádku, budete-li klidně důslední, on to přijme. Pokud má starosti jiné, nechejte ho a věřte mu, že si s nimi poradí. Pořád toho ještě málo víme.
A hlavně se mějte všichni moc rádi.

Standardně vyrovnané výkony

Tak takové prý podává jistý politik, kterého jsem nechtě vyslechla u vaření ( znáte to, ruce v sekané, televize zapnutá, pohádka-pohádka-klip- a najednou jsou tam ONI).
Tak já tedy nepodávám standardně vyrovnané výkony. Já funguji ( také jsem tak dospívala) ve skocích. Kde nic-tu nic, a najednou hop.
Tak prosím pěkně, všichni, kdo se ptáte, kdy jak a kde se zase něco odehraje na téma kočky, terapie, terapeuti, atd., koukněte na http://www.felinoterapie.cz/ . V prosinci máme možnost se sejít. Neříkám, že všichni, kapacita prostor je omezná, ale o gigantickou akci nám nejde.
Sice jsme váhaly: prosinec, vánoce, pečení, dárky, sníh, led...ale pak jsme usoudily, že vánoce jsou svátky klidu a pohody a takové setkání by mohlo být skvělým předznamenáním té krásné doby.
Já kupříkladu neodhadnuté přebytky loňského curkoví vyhazovala z mrazáku zrovna onehdá. Sice jsme se pokoušeli pozřít je o velikonocích, ale nějak to po rozmrazení nebylo ono. Na dárky to letos moc nevidím .Nechtě si vybavuji, že jsem si letos pořídila kočku Wafiyu, jela s í na Světovou výstavu, tam si to užila a tímto přečerpala  fondy asi tak na troje vánoce. Takže letos asi budu vyrábět nějaké rukodělky, no nic, aspoň se všichni posmějeme.
Mimoto - kdo má kočice, ví, že to cukroví , co doma vyrobí, je vynikající, ale servírovatelné jen přátelům nejbližším, protože tu a tam se chloupek vloudí.
a počasí? Tak to zkusíme objednat, aby i ti, kdo by třeba chtěli přijet zdaleka, neměli těžkosti.
Koneckonců - najít  ideální dobu pro cokoliv je těžké. Takže doufáme, že jsme se strefily a že vy budete trefit.

Že by kniha?

Milí moji, tak jsem se pochlapila...pobabila? :D a konečně oslovila nakladatelství, zdali by měli zájem o knížku na téma felinoterapie. Že si stále někdo píše o doporučenou literaturu a články, a kde nic - tu nic.
A oni prý, ne že ne, ale potřebovali by vědět, zdali ( cca počet zájemců)  a kdo ( cílová skupina) by o ni měl zájem.
Takže bych si dovolila vás požádati, patříte-li o zájemce, abyste napsali na můj E-mail zdenkastihlova@seznam.cz  své ano :D a uvedli, zdali jste terapeut/chovatel/ rodič/hobbista :)/, atd.
Jsem plachá, podzimně líná osoba ( a v zimě bude hůř!), a již dopředu se bojím státi se autorkou :D,... ale pokud byste případně o publikaci stáli, já se hecnu. Sice to vypadá, že bych na to musela jít od lesa ( možná i od tundry) a navlíknout to na humoristickou literaturu, nebo, ach jo, nahodit mimikry literatury zvané "zvířátkové", ale co už!
Jak říká má souputnice z dob velmi dávných: "Co shoří, to neshnije ", tak čeho už se bát.

Trocha poesie...vás snad nezabije

Zdravím Vranívlasou Evičku a slibuji, že příští básen bude již kočičí.

Posel dobrých zpráv
chvostem na mě máv
Má to asi značiti
že ač všechno je v řiti
Hlavně, že jsem zdráv!

Světová výstava koček, ministr školství a housecats.

No ne že by tam byl, náš ministr. Nebo možná tam byl, ale rozhodně jsme se nepotkali. Vždycky jsem si myslela, že ani mne nikdy nikdo na světové výstavě koček nepotká, protože si o kočičích výstavkách myslím své. Ale jako vždy - odříkaného chleba největší krajíc. Takže šamponování, přečesávání, dloooouhá cesta , hotel, hahaha, o něm snad příště,...a Poznaň, krásná, historická, kterou bych zřejmě jinak nikdy nenavštívila.
Ale co bych tedy ministru školství doporučila - pokud tam opravdu nebyl - je nezavádět výchovu k vlastenectví a národní hrdosti do školských dokumentů, ale vysílat naše ratolesti co nejhojněji tam, kde si svou národnostní příslušnost uvědomí, i kdyby nechtěli.
Světová výstava koček v Poznani takovou přirozenou příležitostí určitě byla. Ačkoliv to někomu může připadat srandovní , " To hrali hymnu temu kocurovi co to vyhral? Si ze mně robiš kozy, ne..? *, člověku najednou docvaklo, o co v tom vlastenectví vlastně jde. O pocit, že člověk někam patří, že není sám, že jsou lidi, se kterými toho má hodně společného, o  jistoty. A že se to projeví tím, že partička z jedné země navlíkne žertovné kostýmy v národních barvách, skanduje a povzbuzuje své ušaté reprezentanty a jejich páníky? A proč ne?
Je fajn vyplout občas z toho našeho českého rybníčku a zasoutěžit si jen tak, pro radost a pro zábavu a zároveň si poplkat, jak to s tím chovem vedou jinde, a to nejen v Evropě.
A že tenhle příspěvek není o felinoterapii? Ale je. Světovými vítězi se staly i dvě kočky domácí. Ano, ano, i v této kategorii lze soutěžit, oba šampioni spolu se svou paničkou přijeli s výpravou z Finska. Takový housecat, aby mohl soutěžit, musí být očkovaný, čipovaný a kastrovaný ( takže o chovatelských profitech to nebude) , mít za sebou pár výstavek a být krásný ( v očích svého páníka, který by ho jinak na ty výstavky nebral). Majitelka obou finských vítězů  musela být v té slavné chvíli šťastná jako blecha, protože kromě těch pár minut slávy s poháry, kokardami a slavnostním defilé na výstvním molu za zvuků hymny si užívala obrovské,  hlučné a nepřehlédnutelné  morální podpory svého národního týmu. Nevěřím, že v té chvíli nebyla skrzevá ty své hauskety a ty své lidi dokonale šťastná. Bing ho, a jsme doma , ve felinoterapii.

* Děláš si ze mě legraci, ne? :)

Bez Jeho vědomí ani list ze stromu nespadne

Jsem si včera trochu četla. Říjen je za námi, ale s listopadem to má většina lidí velmi podobně. Všichni řeší deprese, a jak na ně. Skoro je mi trapné přiznat, že já podzim ráda. Může to být tím, že jsem se v říjnu narodila a čas a místo, kam přicházím, se mi hned zkraje líbilo, ale také tím, že každoročně můžu vzít jed na to, že v tomto období se mi budou dít věci. Vlastně všechny důležité věci se mi staly na podzim, a ať už někdo nový přišel, něco nového začalo, nebo někdo odešel, dala ta událost mému životu dynamiku a posunula jej o něco dopředu.
Přiznávám, že mi říjen a listopad voní hlínou, těch odchodů touto dobou bývalo více, ale nebýt jich, nedávalo by mi pár věcí smysl a netěšila bych se tak z toho, a těch, kteří zůstali.
Střídání ročních období nám patrně bylo darováno proto, abychom se měli čas aspoň v myšlenkách zastavit na cestě mezi šopinem ( ShoppingPark) a karfem ( Galerie) a odpoutat se od myšlenek, zdali ty loňské kozačky jsou ještě dívatelné, nebo už ne.
Ani kočky nejsou nesmrtelné. Bohužel bohudík.
A tak jsem si nad tím tělíčkem, než jsme ho zahrnuli hlínou ( aby husa kopla toho, kdo mě nahlásí na hygienu) opět uvědomila, že všechno na tomto světě máme jenou půjčené.
 A že se vrací bez výstrahy.
A že na to musím myslet vždycky, když se mi chce ukápnout jedovatou slinu, otrávit někomu den, zavařit svým blízkým, ...nebo nepohladit tu svou menažerii, když o to stojí a pekelně se mi plete pod nohy, když moooc spěchám.
Tímto dodatečně a úplně marně virtuálně hladím Kocourka Mourka, u kterého jsem na to všechno zapomněla.