Jsem si včera trochu četla. Říjen je za námi, ale s listopadem to má většina lidí velmi podobně. Všichni řeší deprese, a jak na ně. Skoro je mi trapné přiznat, že já podzim ráda. Může to být tím, že jsem se v říjnu narodila a čas a místo, kam přicházím, se mi hned zkraje líbilo, ale také tím, že každoročně můžu vzít jed na to, že v tomto období se mi budou dít věci. Vlastně všechny důležité věci se mi staly na podzim, a ať už někdo nový přišel, něco nového začalo, nebo někdo odešel, dala ta událost mému životu dynamiku a posunula jej o něco dopředu.
Přiznávám, že mi říjen a listopad voní hlínou, těch odchodů touto dobou bývalo více, ale nebýt jich, nedávalo by mi pár věcí smysl a netěšila bych se tak z toho, a těch, kteří zůstali.
Střídání ročních období nám patrně bylo darováno proto, abychom se měli čas aspoň v myšlenkách zastavit na cestě mezi šopinem ( ShoppingPark) a karfem ( Galerie) a odpoutat se od myšlenek, zdali ty loňské kozačky jsou ještě dívatelné, nebo už ne.
Ani kočky nejsou nesmrtelné. Bohužel bohudík.
A tak jsem si nad tím tělíčkem, než jsme ho zahrnuli hlínou ( aby husa kopla toho, kdo mě nahlásí na hygienu) opět uvědomila, že všechno na tomto světě máme jenou půjčené.
A že se vrací bez výstrahy.
A že na to musím myslet vždycky, když se mi chce ukápnout jedovatou slinu, otrávit někomu den, zavařit svým blízkým, ...nebo nepohladit tu svou menažerii, když o to stojí a pekelně se mi plete pod nohy, když moooc spěchám.
Tímto dodatečně a úplně marně virtuálně hladím Kocourka Mourka, u kterého jsem na to všechno zapomněla.
Žádné komentáře:
Okomentovat