pátek 16. prosince 2011

Specifikum letošního roku

Nevím, jak vám, ale mně tento rok připadá takový jiný. A tak jsem se zájmem vyslechla, již z několika stran, že jeho zvláštnost spočívá v tom, že jest rokem mezním, že vydrží jen to, co vydržet má, a co nevydrží, pro to je třeba neplakat, protože to z vyššího principu  ( nebo jak bych to tak nějak kulantně napsala) nebylo životaschopné.
Takže jelikož se konec roku blíží, sama musím konstatovat, že se mi zbořilo kdeco, rozloučila jsem se se spoustou předmětů, zvyků, přání , vazeb i lidí a že o letošním Silvestru si nebudu sepisovat seznam předsevzetí, ale seznam toho, CO a KDO mi zůstal-lo-li-ly-la.
Skoro se mi zdá, že ten seznam nebude až tak dlouhý.
Z druhé strany pohlédnuto, zase jsem zjistila, že možná šlo o nezbytnou "čistku skříně", do které by ch dobrovolně nikdy nešla. Znáte to: do toho kabátu už se dvacet let nevejdete, ale pořád zaujímá své místo ve skříni, protože to byl ten, ve kterém jsem se poprvé..no to je jedno co....a co kdyby třeba někdy zase.
Takže nacvičuju sebespásným cvikem, jak přežít letošní rok. Pohled z druhé strany tomu říkám, a přiznám se, že občas musím přikročit i k fyzické realizaci, protože v abstraktní rovině toho nejsem schopna.
Takže: vyjmu kabátiska ze skříně ( zapláču)...a vlezu si do ní. Do skříně. Co tam vidím? Prostor. Ze skříně vidím, kolik nových kabátů ( s potencionální milostnou budoucností) se mi tam vejde. Mám šanci znovu naplňovat skříň!
Pokud čekáte, že popíšu, jak třesoucí se rukou odnáším ta exkomunikovaná kabátiska ke koši a usedavě pláču, mýlíte se. Během mého pobytu ve skříni se na nich usadily kočičí sestry a kočičí bratr výraznou voňavou značkou dal najevo, co si o nich myslí. Takže mi nezbývá, než přiznat realitu: jsou staré, nepoužitelné ( moli, velikost, kotí značka) a úplně nepoužitelné, protože samý chlup.
PS
Úplná úleva se dostavila až v momentě, kdy jsem svršky rozstříhala a vyrobila z nich do kočičího domku kvalitní dečky.
Nebojím se přiznat, že i čistka ve vztazích a jakási forma recyklace je vlastně příležitostí pro všechny zúčastněné strany. Tak se jich pojďme nebát, konec roku 2011 se blíží!

pátek 9. prosince 2011

Po delší době

se zase na něco těším. A dokonce je to práce! Ale příjemná. Sbalím Dimitrije a Gertrůdu ( ti se přihlásili jako dobrovolníci), hajzlík a stelivo a hurá na workshop felinoterapeutů a spřátelených osob.
A pro ty, kteří nemohou přijet, nebo pro ty, kteří snad, chudáčci :), nemohou kočičku mít, a ani Ježíšek to letos nezmění, aspoň tento odkaz:
http://www.simonscat.com/Films/Cat-Man-Do/?sort=o

Škoda, že autor neviděl, kterak Gertrůda zájemce o koťátko přelstila a rafinovaným nastrčením své sestry Ulišky - Elišky  její místo v posteli získala.

úterý 6. prosince 2011

Ideální tvar je koule,

říkávaly mé kamarádky, které si nedělaly moc hlavu s tím, že energetickou hodnotu potraviny ( čokoládky, vlašáku nebo čabajky, nejčastěji) nelze  na obalu přečíst, protože je to písmo tak malé.
 Když už jsem slepá, pokračovala má větší kamarádka R., tak můžu být i tlustá, no ne? No svatá pravda, schválila jsem jí světonázor. Asketou jsem nebyla nikdy v ničem.
http://cms.felinoterapie.webnode.cz/products/k-dispozici-jiz-jen-ursula/
Zde info pro ty, kdo by už chtěli strávit vánoce u mísy s cukrovím s někým , kdo jim rozumí :D.
Všichni ostatní jsou již rozebráni a zakládají si na sádlo v nových domovech.

středa 23. listopadu 2011

Milá Petro,

od včerejška nad tím darebákem přemýšlím. Zkouším jít úplně od základů toho, co vím a toho, co mě kočky naučily.
Kočka se chová špatně, když je něco špatně. My lidé to někdy nevidíme, někdy to uvidíme ( a pochopíme) až po nějaké době, a někdy nám není dopřáno to vidět vůbec ( nebo to nedokážeme?).
Raubíř včera vypadal, že má starosti. Pokud sám se sebou, že neustál domácí hierarchii, je to v pořádku, budete-li klidně důslední, on to přijme. Pokud má starosti jiné, nechejte ho a věřte mu, že si s nimi poradí. Pořád toho ještě málo víme.
A hlavně se mějte všichni moc rádi.

sobota 19. listopadu 2011

Standardně vyrovnané výkony

Tak takové prý podává jistý politik, kterého jsem nechtě vyslechla u vaření ( znáte to, ruce v sekané, televize zapnutá, pohádka-pohádka-klip- a najednou jsou tam ONI).
Tak já tedy nepodávám standardně vyrovnané výkony. Já funguji ( také jsem tak dospívala) ve skocích. Kde nic-tu nic, a najednou hop.
Tak prosím pěkně, všichni, kdo se ptáte, kdy jak a kde se zase něco odehraje na téma kočky, terapie, terapeuti, atd., koukněte na http://www.felinoterapie.cz/ . V prosinci máme možnost se sejít. Neříkám, že všichni, kapacita prostor je omezná, ale o gigantickou akci nám nejde.
Sice jsme váhaly: prosinec, vánoce, pečení, dárky, sníh, led...ale pak jsme usoudily, že vánoce jsou svátky klidu a pohody a takové setkání by mohlo být skvělým předznamenáním té krásné doby.
Já kupříkladu neodhadnuté přebytky loňského curkoví vyhazovala z mrazáku zrovna onehdá. Sice jsme se pokoušeli pozřít je o velikonocích, ale nějak to po rozmrazení nebylo ono. Na dárky to letos moc nevidím .Nechtě si vybavuji, že jsem si letos pořídila kočku Wafiyu, jela s í na Světovou výstavu, tam si to užila a tímto přečerpala  fondy asi tak na troje vánoce. Takže letos asi budu vyrábět nějaké rukodělky, no nic, aspoň se všichni posmějeme.
Mimoto - kdo má kočice, ví, že to cukroví , co doma vyrobí, je vynikající, ale servírovatelné jen přátelům nejbližším, protože tu a tam se chloupek vloudí.
a počasí? Tak to zkusíme objednat, aby i ti, kdo by třeba chtěli přijet zdaleka, neměli těžkosti.
Koneckonců - najít  ideální dobu pro cokoliv je těžké. Takže doufáme, že jsme se strefily a že vy budete trefit.

úterý 15. listopadu 2011

Že by kniha?

Milí moji, tak jsem se pochlapila...pobabila? :D a konečně oslovila nakladatelství, zdali by měli zájem o knížku na téma felinoterapie. Že si stále někdo píše o doporučenou literaturu a články, a kde nic - tu nic.
A oni prý, ne že ne, ale potřebovali by vědět, zdali ( cca počet zájemců)  a kdo ( cílová skupina) by o ni měl zájem.
Takže bych si dovolila vás požádati, patříte-li o zájemce, abyste napsali na můj E-mail zdenkastihlova@seznam.cz  své ano :D a uvedli, zdali jste terapeut/chovatel/ rodič/hobbista :)/, atd.
Jsem plachá, podzimně líná osoba ( a v zimě bude hůř!), a již dopředu se bojím státi se autorkou :D,... ale pokud byste případně o publikaci stáli, já se hecnu. Sice to vypadá, že bych na to musela jít od lesa ( možná i od tundry) a navlíknout to na humoristickou literaturu, nebo, ach jo, nahodit mimikry literatury zvané "zvířátkové", ale co už!
Jak říká má souputnice z dob velmi dávných: "Co shoří, to neshnije ", tak čeho už se bát.

úterý 8. listopadu 2011

Trocha poesie...vás snad nezabije

Zdravím Vranívlasou Evičku a slibuji, že příští básen bude již kočičí.

Posel dobrých zpráv
chvostem na mě máv
Má to asi značiti
že ač všechno je v řiti
Hlavně, že jsem zdráv!

pátek 4. listopadu 2011

Světová výstava koček, ministr školství a housecats.

No ne že by tam byl, náš ministr. Nebo možná tam byl, ale rozhodně jsme se nepotkali. Vždycky jsem si myslela, že ani mne nikdy nikdo na světové výstavě koček nepotká, protože si o kočičích výstavkách myslím své. Ale jako vždy - odříkaného chleba největší krajíc. Takže šamponování, přečesávání, dloooouhá cesta , hotel, hahaha, o něm snad příště,...a Poznaň, krásná, historická, kterou bych zřejmě jinak nikdy nenavštívila.
Ale co bych tedy ministru školství doporučila - pokud tam opravdu nebyl - je nezavádět výchovu k vlastenectví a národní hrdosti do školských dokumentů, ale vysílat naše ratolesti co nejhojněji tam, kde si svou národnostní příslušnost uvědomí, i kdyby nechtěli.
Světová výstava koček v Poznani takovou přirozenou příležitostí určitě byla. Ačkoliv to někomu může připadat srandovní , " To hrali hymnu temu kocurovi co to vyhral? Si ze mně robiš kozy, ne..? *, člověku najednou docvaklo, o co v tom vlastenectví vlastně jde. O pocit, že člověk někam patří, že není sám, že jsou lidi, se kterými toho má hodně společného, o  jistoty. A že se to projeví tím, že partička z jedné země navlíkne žertovné kostýmy v národních barvách, skanduje a povzbuzuje své ušaté reprezentanty a jejich páníky? A proč ne?
Je fajn vyplout občas z toho našeho českého rybníčku a zasoutěžit si jen tak, pro radost a pro zábavu a zároveň si poplkat, jak to s tím chovem vedou jinde, a to nejen v Evropě.
A že tenhle příspěvek není o felinoterapii? Ale je. Světovými vítězi se staly i dvě kočky domácí. Ano, ano, i v této kategorii lze soutěžit, oba šampioni spolu se svou paničkou přijeli s výpravou z Finska. Takový housecat, aby mohl soutěžit, musí být očkovaný, čipovaný a kastrovaný ( takže o chovatelských profitech to nebude) , mít za sebou pár výstavek a být krásný ( v očích svého páníka, který by ho jinak na ty výstavky nebral). Majitelka obou finských vítězů  musela být v té slavné chvíli šťastná jako blecha, protože kromě těch pár minut slávy s poháry, kokardami a slavnostním defilé na výstvním molu za zvuků hymny si užívala obrovské,  hlučné a nepřehlédnutelné  morální podpory svého národního týmu. Nevěřím, že v té chvíli nebyla skrzevá ty své hauskety a ty své lidi dokonale šťastná. Bing ho, a jsme doma , ve felinoterapii.

* Děláš si ze mě legraci, ne? :)

čtvrtek 3. listopadu 2011

Bez Jeho vědomí ani list ze stromu nespadne

Jsem si včera trochu četla. Říjen je za námi, ale s listopadem to má většina lidí velmi podobně. Všichni řeší deprese, a jak na ně. Skoro je mi trapné přiznat, že já podzim ráda. Může to být tím, že jsem se v říjnu narodila a čas a místo, kam přicházím, se mi hned zkraje líbilo, ale také tím, že každoročně můžu vzít jed na to, že v tomto období se mi budou dít věci. Vlastně všechny důležité věci se mi staly na podzim, a ať už někdo nový přišel, něco nového začalo, nebo někdo odešel, dala ta událost mému životu dynamiku a posunula jej o něco dopředu.
Přiznávám, že mi říjen a listopad voní hlínou, těch odchodů touto dobou bývalo více, ale nebýt jich, nedávalo by mi pár věcí smysl a netěšila bych se tak z toho, a těch, kteří zůstali.
Střídání ročních období nám patrně bylo darováno proto, abychom se měli čas aspoň v myšlenkách zastavit na cestě mezi šopinem ( ShoppingPark) a karfem ( Galerie) a odpoutat se od myšlenek, zdali ty loňské kozačky jsou ještě dívatelné, nebo už ne.
Ani kočky nejsou nesmrtelné. Bohužel bohudík.
A tak jsem si nad tím tělíčkem, než jsme ho zahrnuli hlínou ( aby husa kopla toho, kdo mě nahlásí na hygienu) opět uvědomila, že všechno na tomto světě máme jenou půjčené.
 A že se vrací bez výstrahy.
A že na to musím myslet vždycky, když se mi chce ukápnout jedovatou slinu, otrávit někomu den, zavařit svým blízkým, ...nebo nepohladit tu svou menažerii, když o to stojí a pekelně se mi plete pod nohy, když moooc spěchám.
Tímto dodatečně a úplně marně virtuálně hladím Kocourka Mourka, u kterého jsem na to všechno zapomněla.

sobota 8. října 2011

Jak jsme se medializovali

Píši medializovaLI, nikoliv medializovaLY, neboť jsem nakonec nomimovala místo druhé kočičí dívky juniora, Dimitrije.
Celé zde:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10274470705-dobre-rano-s-jednickou/411236100071096/?video&index=172670#video
A dobře jsem učinila. Velikost Fláfíny poněkud zarážela koček neznalý televizní tým, takže Dimitrij byl tak akorát .
Navíc jsem se přesvědčila o tom, co již dávno tvrdím: řekněte maince, že se má exhibovat, protože je na místě nejkrásnější, ona se zamyslí, protáhne...a předvede se jako Miss Universe.
Fláfa ( kromě běžného zeslintání se v přepravce cestou tam - i zpět) nevykazovala nejmenší známky rozladění a evidentně ji mrzelo, že ten dobrman tam není proto, aby byl pokořen, ale že je to vlastně kolega.
Dimitrij se vymanil z domácího kruhu koťat , pochopil svou výlučnost až unikátnost, nechal si napovídat, jak by ho všichni chtěli a dokázal nemožné - setrvat na klíně  po celou požadovanou dobu.
A protože jsme se rozjeli, další možnost poslechnout si něco o felinoterapii a jejích možnostech v rodině současného typu mají zájemci na konferenci v Opavě (Slezská univerzita, 20.října 2011, Proměny rodiny). Tentokrát tedy již bez kočičích zástupců. Pokusím se pohovořit o tom, jak kočka dokáže ovlivnit stabilitu vztahů a jaké jsou naše zkušenosti v intervenční oblasti (zejména u dětí a mládeže v krizových situacích).
Mimochodem - škoda, že již kamery nezaznamenaly, jak vítězně se obě hvězdy vracely do kolektivu ...

středa 28. září 2011

A že prý

" Nejsi na fejsu, nevoláš, nejezdíš, nepřispíváš do blogu, žiješ ty vůbec?", atakovala mě známá.
Sice mě potěšilo, že mne postrádá, ale , vážení přátelé, má absence ve výše uvedeném rozsahu naopak znamená, že žiju.
Tedy - záleží na úhlu pohledu, ale posuďte sami, co vše se na tom šírém světě děje a já u toho nezbytně musím být:
- padají jabka
- padají ořechy
- dozrávají poslední maliny
- Max pořád ignoruje existenci nočníku a problém vyřešil tak, že všechna slova spojená s vyměšováním zrušil. Zajímavá taktika.
- koťata zjistila, že jsem zde pro ně a rozhodla se mě milovat. Všechna najednou.
- měla bych si najít novou práci
- ustřihla jsem si vlasy a nový účes, aby vypadal ležérně, vyžaduje třikrát více času, než ten předchozí
- atp.
Mimo to jsem zjistila, že Kočičí herna, nikterak nepropagovaná, během letních a podzimních měsíců zaznamenává velkou návštěvnost. Jsou to prima chvíle, ale i tak se nezastavím.
Můj přítel, kdysi, v dřevních dobách, říkal: " Pánbíček mě vždycky potrestal tím, že mi má přání splnil." Měl tím na mysli, že každou z dívek, kterou miloval, následně i pojal za manželku...aby ji pak vystřídala jiná manželka, kterou si též vymodlil.
O mne, naštěstí, na nejvyšších místech nepožádal :D.
Chtěla jsem jeho citát použít jako oslí můstek, ale hm, jsem nějak vedle, protože vlastně jsem  chtěla říci, že jsem si tak dlouho přála, aby se felinoterapie více objevovala v médiích, že ejhle, v úterý 4.10. od božího rána budu s kočkama v Dobrém ránu z Ostravy a již mne jímá hrůza, kterak to zvládneme.
Snad to děvčatům ( chlapce necháme doma, označkovali by aparaturu i možná i sympatické moderátory)vysvětlím, že propagace felinoterapie jest věcí důležitou a že případný úprk z otevřeného studia do kanceláře ředitele je potupný.
Nu což, diváci mají rádi akci, tak kdyby k ní případně došlo, snad tím sledovanost České televize nijak neutrpí.

středa 21. září 2011

Příklady táhnou

"Tak tě používám ve výuce", pravila má kamarádka, psycholožka, a mne zatlo.
"Pro ilustraci v předmětu komunikace uvádím , kterak tvůj osmnáctiměsíční syn pravil: Kdo pápal , ten kákal."
" No a co oni na to?"
"No, dotazují se, kterak toho lze dosáhnout, tak jim říkám, že je to pravděpodpbně způsobeno faktem, že matka je ve zralém věku."
Tak teď nevím, mám tak nějak rozvinutou představivost, co slyším, to i vidím, a při představě slova "zralý" si nemohu pomoci, vidím švestku, takovou tu akorát k setřesení, k utrhnutí už ani tak moc ne.
Ale možná to nebude tak zlé, po obědě si k Maxíkovi přilehla kočka Kačenka, kastrátka v letech, a Maxík jí konejšivě broukal do kožichu: " No jó, Kateřino, ty jsi krásná, jako Vikinka( asi 4 roky) a taky jako maminka... "
Slíva-neslíva, nemít Maxe (a nemít Max Kačenku),  asi si stěží poslechnu, jaká jsem krásná.                                                                                

neděle 21. srpna 2011

Nevím

Nevím, jak vaše děti, ale můj Max řve.
Asi se není čemu divit, naše rodina bývala vždy hlučnější a zejména babička Anička byla proslulá hlasem halekavým, jehož naléhavosti...a zejména intenzitě, se nedalo protiviti.
Také klenby našeho stavení dělají své. Přejí mé vlastní hudební produkci a zpěvánky v koupelně či kuchyni stojí za to.
Ale Max prostě řve příšerně. Asi si uvědomuje, že má poněkud starší rodiče a pro jistotu přidá na decibelech, neboť co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.
Nezabírala žádná z běžných výchovných metod. Domlouvali jsme, vysvětlovali jsme, sobě ucpávali uši, Maxovi ucpávali hubinku, občas i výchovná padla...a nic. Řval pořád.
Hulákal své oblíbené písně, ryčel nově naučené básně, kvílel přání i stížnosti, ječel nadšením z počinů svých rodičů...no děs, přátelé.
Dnes jsme již začali uvažovat o medikaci, samozřejmě pro nás, pro rodiče, protože dítě zjevně prospívá a kromě toho řevu není co reklamovat .
A tu náhle promluvilo dítě Max tichým klidným  lidským hláskem ( ve své oblíbené schizofrenní druhé osobě čísla jednotného) a téměř šeptajíc pravilo: " Nekřič, nebo se tě to malinké koťátko bude bát."
Nu, Diplom Pedagogické fakultě asi nevrátím, ale jdu si poznamenat do deníčku, že ani po těch letech praxe toho o dětech moc nevím...

sobota 20. srpna 2011

Prázdniny...léto...odpočinek?

Odpočívat je náročné. Odpočívat je vysilující.
Člověk se k odpočinku douho chystá. Děsně se uhoní, aby byl dostatečně připraven dopřát duši i tělu oddech.
A pak je to tady a já ne a ne zabrat. Tak usilovně se snažím OPRAVDU odpočívat, že jsem celá upachtěná, aby to klaplo.
Je tak uvolňující setkat se s těmi, na které jsem celý rok neměla čas. Prý. Tak pak  nechápu, proč nejsem happy při letních grilovačkách. Že by to bylo tím, jak jsem sháněla tu krkovičku, domácí chleba, dřevené uhí a pak se vracela pro ďábelskou omáčku, na kterou jsem zapomněla jako na smrt? Taky jsem se málem přerazila ve sprše, abych před přátele nastoupila voňavá...no, učesat jsem se už nestihla, ale co, mají mě rádi takovou, jaká jsem,... aspoň to kdysi říkali. Že vypadám unaveně ???? Tak to dík, zase vás někdy pozvu , bando.
No nic, opravdu, NIC jsem nestihla.
Nebyla jsem na těch místech, která jsem se chystala navštívit. Nevyspala jsem se ( to snad až bude Max v pubertě...aha...tak to zase už ne). Nikde jsem se nepředvedla ( buď jsem byla zpocená, nebo zmoklá), nezhubla jsem ( to ty snídaně a melouny a koktejly za osamělých večerů). Taky jsem se ještě pořád neprovdala ( promiň, mami, fakt se snažím).
Vy, kteří mne znáte, máte momentálně v očích nevyřčenu otázku: se ukaž, ty věčná optimistko, tak ven s tím, s něčím pozitivním, neříkej, že tam něco nemáš!!!
Mám!!! S těmahle jsem si tedy opravdu příliš neodpočala, ale ( teď si klepu významně na rameno) fakticky se mi povedli.
http://www.felinoterapie.cz/products/kotatka-k-dispozici/

úterý 19. července 2011

Jsem matka pokrytec

- Nemuckej se s tou Amynou, Maxíčku! Slyšííííííš!!! Přestaň ji muckat na tu hubu špinavou, víš že ji má umazanou. Od těch krtků ji má špinavou. Víš přece, těch krtků, jak je chytá a tou hubou je pak papá!
- Maxíček má taky špinavou hubu, kuřátko papal!
A sakra, všichni jsme u nedělního oběda kuřátko papali, zkusím to dítě obloudit tvrzením, že kulinářská úprava ZCELA mění podstatu věci. Jen nevím, kterak o tom přesvědčím sebe.

pondělí 18. července 2011

Mohou ještě překvapit, ale výběr koťátek pro teprapeutickou průpravu už byl učiněn.

Uršula ( pracovně zvána Gertrůda) by na sobě nechala štípat dříví a Guth-Jarkovský by z ní měl radost: k misce se, dáma,  nehrne a když už k ní nonšalantním krokem dokráčí, nežere, alébrž stoluje. Přesto je nejhmotnějším dítkem v rodince a velkou individualistkou. ( Čivava Pikola  - na fotografii vpravo volně ložená - NENÍ k mání, protože je věrná, oddaná, hlídací a žije s námi už 16!!! let)

Ushi ( Nožička) a Uriáš ( Uriáš :) ) budou ozdobou každého gauče i stolu. Budou tam nejlepší, protože jediní - ani tam, ani tam už se nikdo a nic nevejde. Uriáš má velmi zvláštní oči a pohled cynika, je vyrovnaný, až běda. Jsa zasednut v křesle, stoický klid ho neopouští.





Chlapec Ushi Nožička nám krásně světlá, třeba se dopracuje holubičí šedi, když už má tu holubičí povahu. Pro Nožičku máme všichni slabost.
Ulrika ( Gertrůda Bílá) je jemná bytost a spolu  s krásnookým Ulli Pepem ( Nožičkův Bratr) jsou volní pro laskavé zájemce do domova se stále plnou miskou (  více misek vítáno).

pátek 1. července 2011

Tak nám začaly prázdniny.

Je nejvyšší čas si odpočnout ,
(Kubísek)
 lehnout si do trávy,
( Tygřík)
 vyrazit si do přírody,
(Kenja)
 odpočnout si na gauči,
(Kabina)
 pořádně si zablbnout,
( Indiana)
 dobře se najíst,
(Kubísek a Nourek)
 věnovat se dětem
(Dodžík)
 a hlavně DĚTEM!!!
(Maxík a Twinky)

čtvrtek 30. června 2011

Noci s kočkou Kabinou

Kabina se samozřejmě nejmenuje Kabina. Je naším prvním odchovem a v průkazu původu má uvedeno vznešené Cabernet By My Side. Začínali jsme u písmene C, protože na A a B nás žádná zajímavá jména nenapadala a protože vrhů A a B byly v okolních chovatelských stanicích mraky. Většina také u Béčka skončila, protože dospívající koťátka jsou v kolektivu mortal combat a vydrží jen ten, kdo má pevné nervy.
Kterak Kabina k felinoterapii nás přivedla, tak o tom až jindy, nyní pouze krátce  přiblížím, jak vypadají naše společné noci s profesionální terapeutkou.
Zdali a kdy Kabinka papá a kaká, to nevíme, protože je dáma a tyto činnosti dělá zásadně v utajení.
Celý den prožívá buď na kuchyňské lince, nebo na gauči, kde odpočívá. Odpočívá velmi intenzivně a zodpovědně.
Úderem 22. hodiny se Kabinka s významnými pohledy přemisťuje do ložnice , kde má své stabilní místo na polštáři u čela postele. Tam na mne čeká ( Padej do postele! Máš spát 8 hodin! ) a přestože to vypadá, že Kabina jde spát, ona vlastně jde do práce.
Většinu nocí spí nad mou hlavou a téměř o ní nevím, kromě občasného - a velmi příjemného- předení.
Noci po náročných dnech nebo při bolestech hlavy jsou jiné. Kabina se posouvá níže a spí tak, že objímá mou hlavu předníma tlapkama, nebo se kolem temene hlavy stočí do klubíčka....a přede.
Vydrží takto strávit celou noc. Nevím, jak to dělá, že zvolenou polohu zachová i tehdy, když se otočím na druhý bok.
Dříve jsem jí stříhala drápky, co kdyby se ve spánku zapomněla, tlapy má proklatě blízko spánkům a očím. Nicméně za těch pět společných let drápky nevytáhla a spánek s ní je nesmírně úlevný.
Rozhodně se nedá říct, že by se ke mně tulila. Tulení, jsem-li vyčerpaná, vysloveně nesnáším. Kočka prostě nabídne fyzický kontakt , který si sama řídí a já mohu usnout se stoprocentní jistotou, že ví, co činí. Nemusím dělat nic, jen jí nebráním v tom, co chce dělat sama.
Její pozice v kolektivu ostatních koček je absolutně neotřesitelná, má respekt ( takže nevěřte, že kastráti jsou smečkou deptáni) a nikdo si nedovolil její místo zabrat.
Poslední dobou pozoruji, že podobný servis poskytuje výběrově i svým kočičím kolegyním. Snad se mi podaří pořídit fotografii té zvláštní polohy, kterou zaujímá i vůči jejich hlavičkám.

středa 29. června 2011

Nu, dobrá...

...tak já vám přece jen ta svá dílka ukážu. Koťátka Účková mají 8 týdnů, holčičky jsou dvě, kluci tři...a fotka kocourka Ushiho ( pracovně nazvaného Nožička) zde zatím chybí, protože nožičkoval tak rychle, že nebylo lze jej mou Nokií zachytit.
Polština má výborný výraz pro kočičky, které jsou určeny jen jako mazlíčci: majitelé nemají výstavní ambice a radostně souhlasí s tím, že mazlíček nebude mít nikdy další koťátka, ani nezahájí kariéru krycícho kocoura. "Kot na kolanka", říkají. Kočička na kolínka, na klín, tak takhle já vidím budoucnost všech našich Úček. Zatím zjišťuji, které z mimin se může hodit pro terapeutické účely a jsem moc zvědavá, jestli jsem si tipla správně - momentálně vede Ulli Pepe.
Děvčata jsou zatím obě volná (Ulrika a Urshula), o chlapcích (Ushi, Uriah Heep a Ulli Pepe) se živě diskutuje :D.

Urshula


Ulli Pepe je slunéčko sedmitečné.
Ulli Pepe zajímavě spinká.


Urshula

Uriah Heep


Uriášek se tváří jako mílius.

Číhání na strejdu Íštvana.

" To je vražda", napsala...slečna Urshula pokouší Twinkiho.

Ještě Urshula.

Ulrika, slečna Nevyfotitelná.

Čert a Urshula nikdy nespí.

pondělí 27. června 2011

Čeho si žádá doba

"Doba si žádá excelenci! Jen ti excelentní jsou úspěšní", zabil nás  hned ze startu vyhlášený lektor tréninku v komunikaci.
Pes by od nás kůrku nevzal, kolo by o nás nikdo neopřel a jen obava z ještě větší hanby, kterou by bylo vyklizení pozic a úprk z kurzu, nás přiměla vydržet v učebně.
Po strastiplných desítkách hodin tréninku , pádech na ústa vlastního intelektu a sbírání střípků sebeúcty ( nedostávalo-li se nám sil vlastních, podpírali jsme se kolegiálně navzájem), nastal obrat.
Když jsme odjížděli z posledního setkání, utahaní jako koťata, každý z nás to věděl : Jsem excelentní. Jsem absolutně nedostižný v ..... .
Díkybohu se s blaženým pocitem výlučnosti současně dostavilo i uvědomění si té ukrutné dřiny a osobních faux pas, která předcházela zjištění , V ČEM TO, sakrbé, jsem vlastně nejlepší...
Zcela jistě je každý z nás v něčem absolutně originální a nepřekonatelný, v řadě dalších věcí jsme prostředně dobří a jiné zvládáme, jak to zrovna jde.
Současně nás ale definuje i to, v čem jsme naprosto mimo, co nám fakticky nejde, na co jsme leví, blbí ...neboli jak to krásně vyjadřuje moje kamarádka: " No tak na to jsem úplně aua."

"Můj manžel se s ní teda výborně mazlí," vyrazila mi dech nová majitelka kočičky od nás, já chvilku nechápala, co mi to sděluje a výraz jsem měla nepochybně zděšený. " A taky ho má ona nejraději, protože jí dovolí spát s námi v posteli." Tak a teď už jsem byla skoro doma. Kočičku si paní pořizovala bez vědomí manžela a jeho výraz, když jsem stanula před dveřmi s přepravkou a on mi otevřel, nezapomenu nikdy.
"Taky jí dávám uzenáče, to by tady nikoho nenapadlo, že kočka potřebuje rybu", pochválil se pán. Kočice seděla na gauči, v rámci kočičích mimických schopností celá vysmátá, paní na mě spiklenecky mrkala a já pochopila, že v této domácnosti si každý svou parketu excelence ( s nepatrnou podporou kolektivu) našel.
Co jsem to vlastně chtěla napsat? Aha, že nejsem excelentní fotograf. Focení dopadlo katastroficky. To opravdu musíte vidět.

pátek 24. června 2011

Víkendový plán

Dostavím-li se v pondělí do práce se zelenými koleny, znamená to, že byl krásný slunečný víkend a já jsem vášnivě...........a já jsem vášnivě fotila koťáta! Ano, ano, je nejvyšší čas je představit. Doufám, že když je poprvé postavím na trávník,  budou v dostatečném šoku, aby vydržela aspoň tři vteřiny pózovat, než je vyblejsknu.
Nedostvím-li se na pracoviště vůbec, pak vězte, že mimina v šoku nebyla, pózovat nevydržela a vzala to ozlomkrky směr louka-les-skládka-Třinecké železárny ...a tam někde je budu hledat.
Focení mláďátek je též prubířským kamenem každého vztahu. Aťje vaše zjištění jakékoliv, aťje váš partner(ka) fotografické nemehlo, nebo naopak druhý Sudek ( Ano, SUDEK jsem napsala, nikoliv SAUDEK, fotíme kočičky, ne ty...no, tamty...kočičky :D.),  fotoden doporučuji zakončit  večeří u vína.
Vidím to na víno, chleba a kousek sýra, protože na přípravu ničeho komplikovanějšího již nebudete mít sílu.
Ale možná vás překvapí, jak příjemné to může být.
(Nezapomeňte si vzájemně odpustit rozšlápnutý objektiv a případné drobné doprovodné nehody, jako např. nechtěné smazání všech snímků z karty, atp :)).


úterý 21. června 2011

" Kdo pápau, ten kákau!" pronesl v 5.48 z postýlky Max tónem, který pro dnešní den definitivně ukončil můj spánek.
Tato neoddiskutovatelná životní pravda z úst dvacetiměsíčního batolete, kterou rozhodně neodposlouchal ( u nás na ryzího filozofa nenarazíte a ani bonmoty nehýříme), ale nějakým způsobem dovodil, by mi možná neměla dát spát vůbec.
Vývojová psychologie docela přesně říká, že takový projev patří až předškolnímu věku ( 4-6 let) a asi bych se měla zneklidnit. A navštívit odborníka.
Ale to já ne. Vím totiž, v čem to robě žije. V domácnosti věčně živé. Neustále se tu něco hemží, běhá, mňouká, papá, kaká, zvrací...ale hlavně sociálně žije.
Hračky jsou bezva ( sama si občas nějakou koupím a tvrdím, že ji Max moc chtěl), taky jsou po umytí pěkně sterilní, ale na plyšákovi se např. těžko simulují projevy nevolnosti po pozření nadměrného množství potravy
 " Nechej Maxíčku Fláfínku, ona papá ."
" Maminko, Fuáfínka děuá brrrrre!"  ( Fláfa zvrací, neb se jako vždy přežrala.)
Také příčiny dětské nepohody lze těžko zjistit, slova chybí, souvztažnost také. U nás je to jednodušší.
" Pomoc! Co se stauo, co se stauo! Kabína zuobivá je!" ( Cabernet zalehla Maxovi jeho oblíbenou deku a nehodlá opustit dobyté pozice.)
Potřeba komentovat ten čiperný šrumec u nás doma je tak veliká( snad i životně důležitá), že
Max hltá slova a samostatně je nacvičuje, protože moudrost , navíc, je tak povznášející...
" Tam, Tiffany, čůuaua, do písečku. Nemá plínečku, asi."

pondělí 20. června 2011

Třináctka

Třináctka byla vždycky mým šťastným číslem. Ikdyž, upřímně řečeno, všechna čísla považuji za svá šťastná , takže vlastně nemám šanci být smolařkou v depresi.
Chtěla jsem na tomto místě poděkovat paní Turoňové, která mě velmi účinně nakopla k dalšímu tvůrčímu počinu. Velmi pravděpodobně ve 13. čísle časopisu FAUNA vyjde náš společný článek o felinoterapii a protože ona je osobou veskrze seriozní, i já následovala jejího příkladu a článek má, věřím,  hlavu i patu. Protože má formu dialogu, z některých otázek nebylo lze se vykroutit, takže se možná dozvíte i to, na co v blogu imrvére nenacházíte odpověď.
---------------------------
Chtěla jsem výraz "účinně nakopla" nahradit výrazem "účinně motivovala". Ale motivace zvenčí na mě, jako na řádného Štíra, nezabírá. Takže je to tak, jak psáno, a díky za to.
A ještě: v předchozím, tedy dvanáctém čísle, vychází článek o Mainských mývalích kočkách. Ten tedy není můj,...ale třeba příště :D.

neděle 19. června 2011

Jak Karkulek vlčici potkal - aneb pohádka pro ty, kteří už mají těch koček dost.

Šel nic netušící Karkulek lesem...
(Max, 20 měsíců)
 Když tu náhle uviděl zlou vlčici.
( Pikola, čivava, 16 let)
 Než vlčice stihla zaútočit, vzal Karkulek do zaječích( v tom má netrénováno).
 "Ježkovy zraky, TAAAAKHLE veliký ten vlk byl!!"

Pro ty, kdo trpí nespavostí

Zívání a spaní je nakažlivé. Pohlédněte na ten spací vagón...
Cassandra, jako miminko.

 Fláfína, vždy jídlu na dosah.
 Tiffany, hypnotizér.
 Twinkoušek, spí tiše a osaměle.
 Valkýra jako cestující v autobuse, podřimuje, ale sleduje zastávky.
 Říkají o vás, že divně spíte?  Nikdo nespí podivněji, než Valkýra.
 Ano, Valkýra :).

čtvrtek 16. června 2011

Kdy kočka a kdy pes

Občas se dívám na televizi. Ale jen někdy u toho přemýšlím. Většinou si vlastně jen vybírám izolované myšlenky a nad těmi přemýšlím.
Předevčírem večer Kůstka pohřbívala "bojového vraždícího" psa Ripleye a promluvila v tom smyslu, že to byl dobrý pes, který chtěl jen potěšit svého pána a jedinou jeho chybou bylo, že páníka viděl lepšího, než ve skutečnosti byl. Protože takoví oni ( psi) už jsou.
Nikdy jsem v očích svých koček neviděla oddanost. Bývá tam velká radost, poťouchlost, nadšení, spokojenost a velmi často jsou slastně mhouřeny...jojo, ještě za levým ouškem prosím drbej. Ale oddanost nikdy , a to ani ve chvílích kdy některá opouští tento svět a hodně stojí o to, abych u toho byla přítomna.
Absence oddanosti a touhy splnit každé mé ( i nevyřčené ) přání  staví kočku v mých očích na úroveň těch bytostí , které jsem zařadila do kategorie Nedosažitelní. Obdivuji je a nemůžu je mít. Nikdy mi nebudou patřit  a já se s tím nikdy nesmířím.
 Cos  takovým Nedosažitelným udělat?  Kdyyž ho mít nemohu,  zničím ho. Nebo ne, raději ho potrápím a navždy poznamenám. Nebo že bych si ho zaplatila a někam zavřela ? Aby bylo vidět, že je můj?
Nebo můžu zariskovat, že se Nedosažitelný stane zrcadlem mého já, mých sil i slabostí, mých půvabů i ošklivostí, mého klidu i mých běsů a věřit tomu, že jsem se dostala tak daleko, že to unesu a vezmu si z toho to, co je pro mě dobré.
"Mazej na mramor", chechtal se můj dávný přítel, když jsem byla sama sebou příliš nadšená a bylo záhodno mě trochu vrátit na zem. Zodpovědně jsem se na ten zelený mramorový piedestal  postavila, zaujala pózu některého z římských velikánů a tímto dostatečně shazujíc vlastní důležitost, bublina mého ega praskla a já byla zase normální.
Mramorový podstavec mám pořád schovaný za skříní. To kdyby mé kočky  někdy řekly, že jsem nafoukaná kráva, beznadějný případ a odešly k perspektivnější osobě.

úterý 31. května 2011

Devět životů

Devět životů ty kočky mají, říkávala babi Anička s tím, že ví, co dí. Natopila se jich dost. Půda plná pšenice lákala myšiska a dvě-tři kočky v baráku byly nutností. Pořád měla některá z nich břicho jako balón a když balon splasknul, babi šup na kolena, a začalo hledání koťat.
Většinou našla, ačkoliv skrýše byly stále důmyslnější a co následovalo pak, byla už jen rutina: jeden kýbl, do něj voda, druhý kýbl...
Otcem býval vždycky poměrně ohavný kocour, kterému chybělo vše, co mohl postrádat. Oko, ucho, kus ocasu...Všichni žili v domnění, že TO kocuřisko je nesmrtelné a koťata k likvidaci věčná. Jak by ne, koťata v hnízdě vypadala vždycky stejně ( celý táta - celá máma) a o immortalitě kocoura otce nikdo nepochyboval. Jaksi jsme si nikdo nevšmli, že nestor rodu byl čas od času nahrazen nejsilnějším, nejodolnějším a nejplodnějším ze svých synů. Jen tu a tam jsme se pozastavovali nad tím, že Murcinkovi přece chybělo levé oko, a teď nějak, ...sakrblé, že bychom se přehlédli, oko pravé?
Anička byla trpělivá žena. Tak, jako nesla životní úděl ženy-matky, nesla i povinnosti spojené s optimalizací zvířeny v domě. Koloběh balonu- hledání-nalezení-kýblu byl nekonečný.
To děda Olínek, to byl onačejší romantik! Miloval zpěv ptactva. Na zahradu se slétali  ze široka daleka, a to nejen proto, aby jako každoročně ožrali třešně, vinnou révu a jahody, ale aby zapěli švarnému Olínkovi.
To je špaček, Zdeničko, a tohleto je kosice, a támhle koňadra. Sypal zrní, věšel lůj, schovával pšenici. A po večerech jim nasouchal.
Když se cvrlikající hlásek kosíka tak nějak divně, no, zlomil, dědeček-hříbeček vzal vzduchovku a zmizel v zahradě.
Johnny got a gun.
Pak si zašel pro rýč, běž Zdeničko pomoct babičce, potřebuje tě.
Zadní zahradu jsem neměla ráda, byla taková divná, psi tam nechtěli být, nechodily tam ani kočky, ani tam nezpívali ptáci a navíc tam byl trávník pořád rozrytý. Ukryl i malého Mourka, nic mu nepomohlo, že patřil mně, vydal se na lov, první a poslední.
Celé dětství jsem měla babi s dědou za zlé, že neměli rádi kočky.
Anička později už nikam nejezdila, jen jednou, nečekaně, projevila přání zajet ke mně na návštěvu. Pokoušely se o mně mdloby. Přemýšlela jsem, kam ukrýt těch devět kočin před babičkou, a kterak ochránít ji před případnou pomstou kočičích matek. Procházela beze slova bytem, prohlížela si ho, jakoby si ho chtěla zapamatovat. A pak si sedla na židli, proti ní se ( též na židli) posadila kočka Erotica a dlouho, velmi douho si hleděly do očí. Nikdo nic nechápal, ale všichni jsme věděli, že ty dvě si něco říkají.
Starej se mi o tu bílou kočičku, Zdeničko, řekla babi, když jsme se toho dne loučily,  a pak už si nevzpomínám, že by ještě měla nějaké přání.

pondělí 30. května 2011

Když mi bylo patnáct, přála jsem si od života dvě věci:
- zemřít nejpozději v 25 letech, tedy mladá a krásná ( na tu trvanivost jsem moc nesázela)
- pokud bych se už měla dožít věku vyššího, tak abych byla dostatečně zvláštní, nikoliv však divná.

Pod pojmem divná jsem si vybavila  širokou škálu osob ženského pohlaví, které jsem znala.
Paní Pohlovou, přistěhovalou Pražandu, měla kocoura Molíka, filmovou hvězdu své doby, Molík smrděl ze 7 patra až do přízemí a chudák paní také. Nejezdila jsem kvůli ní výtahem.
Babičku Aničku, démonickou část mého já, která byla tak zvláštní...že v plném rozpuku své energie válcovala své okolí silou z neznámých zdrojů.
Babičku Albínu, křehoučkou bytůstku, která se vracela zpět v čase a povídala si s neviditelnými lidmi podivným Krásenským nářečím.
Paní Majerovou, snad stoletou žínku, která obývala zarostý domek, natolik spjatou se svým svobodným starým synkem , že spolu vůbec nemluvili, protože nebylo třeba. Zahrada je obrůstala neuvěřitelnou rychlostí a já věděla, že jednou zůstanou po snídani sedět v kuchyňce, břečtan obtočí kliku, a oni už nikdy nevyjdou.
Paní S., maminku mé spolužačky Jany, které nechala svou růžovou papučku, aby jí nebylo smutno a odjela do porodnice s obrovským břichem pro miminko. Pan S. pak přivezl  Jeníčka.Do dvou měsíců k Jeničkovi novou maminku, to dítě potřebuje matku. Jana vzala papučku a odjela k babičce, už jsme se neviděly.

Na ně, a též na mnohé jiné jsem si vzpomněla, když mi zleva přišla na klín příst Cassína. Zprava se vnutila Cabernet, ze skříně to komentovala Tiffany a z křesla naproti na mě láskyplně civěla Quentina.
Je čas odpískat dětské sny. Pětadvacítku jsem přežila a to, co žiju, je takové...ehm...zvláštní, asi.
"A kolik že těch koček teda máte?" , položila mou oblíbenou otázku paní, kterou jsem náhodně potkala.
"xx", odpověděla jsem škodolibě pravdivě s vědomím právě odjištěného granátu.
Výrazy tváře té dospělé ženy se nestačily střídat:: šok, pohoršení, odsouzení, nepochopení, rozpaky a ...že by?
" Taky bych chtěla kočku. Aspoň jednu. Ale když já nesmím."

neděle 29. května 2011

Utěšitelka žízně

...se jmenuje nový obraz. Malá ukázka testování, zdali s námi umění může bydlet.

 Rummi a Cabernet spolu nikdy nelehávají na jednom místě. Dnes se na gauči sešly.
 Cabernet nespí, Cabernet se soustředí..
Rummi podezíravá, jako vždy. Tak trochu Cerberus.
 Cabernet se přitulila.
A je to jasné. Je to ten typ energie, který mají rády. Jsou tak dokonale uvolněné, že jim nevadí být ve vzájemné blízkosti.

pátek 27. května 2011

...A přestaň chovat ty čistokrevné kočky!...

...bafla na mě z Fejsbuku po předchozích přátelských frázích typu: "How r.u.? " Javeria. Javeria je jenou z mých přítelkyň, tedy v pojetí této sociální sítě. Pikantní na celé záležitosti je skutečnost, že Javerii je 12 let a bydí, šmarjá, nic si o těch přátelích nepamatuju, v Malajsii?
Docela ve mně hrklo, protože se mi, poměrně nepatřičně, vybavil Kantův kategorický imperativ, a jen jsem doufala, že teenagerka o něm nemůže mít ani šajn.
No o Kantovi asi ne, ale disputace, která  následovala ( zase jsem se nechala nachytat a dala se do vrtuální diskuze), jej byla hodna.
Krásně jsme si povyměňovaly názory, mimochodem - ten její byl opřen o teorii, že chov krásných koček s doloženým původem zbavuje lidstvo potřeby osvojit si obyčejné kočky z útulku.
Nu což, řekla jsem si, pustím se do mezinárodní osvěty.
Moc mi to nešlo, přiznám se, že mi nechyběly argumenty, ale moderní zkratky nahrávaly mé oponentce. Prostě byla v psaní rychlejší a protože měla jasno i v tom, že anglická gramatika je přežitek, nestííííííhala jsem!
No abych vás nenapínala: po svižné výměně názorů a informací o stavu péče o bezprizorní zvířata u nich a u nás pravila Javeria, že sice nechápe, proč ty kočky chovám, když na chovu nevydělávám, ale že si o tom Česku teda něco přečte...třeba aspoň kde se ta divná země nachází.
A že teda jestli chci, tak ať si ty kočky chovám.
Možná bych měla jásat, že jsem nad Javerií Saman vyhrála...ale mám spíš takový dojem, že bych měla odvézt třeba velký pytel granulí  do některého z útulků mimo velké městské aglomerace. Protože osud takových koček měla patrně na mysli Javeria.
A kdybych nebyla srab, vzala bych to nejlépe: s pytlem granulí tam, s kočkou v přepravce zpět - jen
nevím, co by si o mém počinu  pomyslel Kant ( v jeho dílech  kočce ni zmínka, pokud je mi vědomo).
Ale dvanáctiletá Javeria se svou útulkovou kočenkou , jasným názorem a odvahou jak vylepšit Svět je třeba jeho nadějí.

středa 25. května 2011

Těžký zadek

Tůdle jsem někam slavně napsala, že mainská mývalí kočka je pro felinoterapii předurčena svou velikostí, stabilní povahou...atd., atd. Dost seriozně tato úvaha zněla.
A právě před chvílí jsem si uvědomila, že na to hlavní jsem zapomněla.
Zpomněla jsem na smysl pro humor, který je mainkám tak vlastní. Plnokrevná mainská mývalí kočice, či kocour, nemá-li pánečka úplného - ignoranta- jím přímo oplývá.
" Neboj, on se ten Maxíček naučí vylézt na skluzavku. Odkouká to od ostatních dětí, je to učení nápodobou!!!" utěšovala mě kolegyně, když se Maxovi napotřetí zapletly nohy a napotřetí se potupně zřítil před zraky mladších a skluzavku bravurně zvádajících soudruhů.
Povahou je Maxíček spíš urpuťák, než Coubertin  a cítil se natolik veřejně potupen, že prohovořil dětštinou něco hodně sprostého a  skluzavku ze svého života odepsal.
Některé z mých kočic si vysvětlily standard MCO ( velké kočky) po svém, a staly se kočkami mohutnými, no, tedy spíš tlustými. Spanilooká Fláfa , prostorově výrazná dáma, se dnes rozhodla , že toho chutně vyhlížejícího dlouhonohého komára pozře ona, nikoliv rychlonohá celebrita Kasína. Před zraky kolegyň i Maxe odhodlaně vyskočila na parapet. Tíha pozadí ji ale zradila, načež se zřítila se ve zcela nebaletní pozici a zůstala ležet jak dlouhá, tak široká.
 Komár-nekomár, přísahám, že všechna kočičí děvčata zamrzla a zlomila se v pase v neslyšném záchvatu smíchu.
Nemyslím, že by se někdy někomu podařilo podobnou situaci zaznamenat na video, ale velký styl, ve kterém Fláfa posbírala všechny končetiny, srovnala si tělo do kočičí podoby, zamraučela něco jako " no co, co, blbečci, bych chtěla vidět vás" a odcházela se vstyčeným prostředníčkem, to by za záznam jistě stálo.
Věřím, že jestli kočky Maxe něco naučí, bude to i nadhled nad sebou samým. Schopnost pohlédnout na sebe a své problémy z perspektivy vysoké větve a když ho zradí gravitace a těžký zadek, odbude to Fláfinými slovy: no, co, co...:).
P.S. Fláfa nemá prostředníček, ale to gesto tam bylo.

A kolik vlastně těch koček máte?

Tak tohle je dotaz, u kterého kočkomil zbystří. Co teď ?  Přiznám barvu-nepřiznám? Budu odvážná, řeknu to, neřeknu to,... a už se slyším : Noooo, málo...
Srabe, říkám si vzápětí.
Děkuji tímto paní Dáši L. za dnešní E-mail, z nějž, s dovolením :), cituji:
"...děkuji za dopis pro kočkomilky, poznávám jich stále více. Například jako prodavačky v obchodě, z nichž jedna na otázku "kolik máte koček" řekla - napřed vždy odpovím TŘI a pak podle toho, jak se ten člověk tváří buď už mlčím nebo dopovím TŘI kočky a TŘI kocoury."



 Wiki (8-9 let, původem z útulku, domovem u paní Dáši)
" Po třech letech u nás se z ní stala kromě jiného neomylná estétka a začala si vybírat a  instalovat se do některých domácích zátiší."

úterý 24. května 2011