Předevčírem večer Kůstka pohřbívala "bojového vraždícího" psa Ripleye a promluvila v tom smyslu, že to byl dobrý pes, který chtěl jen potěšit svého pána a jedinou jeho chybou bylo, že páníka viděl lepšího, než ve skutečnosti byl. Protože takoví oni ( psi) už jsou.
Nikdy jsem v očích svých koček neviděla oddanost. Bývá tam velká radost, poťouchlost, nadšení, spokojenost a velmi často jsou slastně mhouřeny...jojo, ještě za levým ouškem prosím drbej. Ale oddanost nikdy , a to ani ve chvílích kdy některá opouští tento svět a hodně stojí o to, abych u toho byla přítomna.
Absence oddanosti a touhy splnit každé mé ( i nevyřčené ) přání staví kočku v mých očích na úroveň těch bytostí , které jsem zařadila do kategorie Nedosažitelní. Obdivuji je a nemůžu je mít. Nikdy mi nebudou patřit a já se s tím nikdy nesmířím.
Cos takovým Nedosažitelným udělat? Kdyyž ho mít nemohu, zničím ho. Nebo ne, raději ho potrápím a navždy poznamenám. Nebo že bych si ho zaplatila a někam zavřela ? Aby bylo vidět, že je můj?
Nebo můžu zariskovat, že se Nedosažitelný stane zrcadlem mého já, mých sil i slabostí, mých půvabů i ošklivostí, mého klidu i mých běsů a věřit tomu, že jsem se dostala tak daleko, že to unesu a vezmu si z toho to, co je pro mě dobré.
"Mazej na mramor", chechtal se můj dávný přítel, když jsem byla sama sebou příliš nadšená a bylo záhodno mě trochu vrátit na zem. Zodpovědně jsem se na ten zelený mramorový piedestal postavila, zaujala pózu některého z římských velikánů a tímto dostatečně shazujíc vlastní důležitost, bublina mého ega praskla a já byla zase normální.
Mramorový podstavec mám pořád schovaný za skříní. To kdyby mé kočky někdy řekly, že jsem nafoukaná kráva, beznadějný případ a odešly k perspektivnější osobě.
Žádné komentáře:
Okomentovat