" Kdo pápau, ten kákau!" pronesl v 5.48 z postýlky Max tónem, který pro dnešní den definitivně ukončil můj spánek.
Tato neoddiskutovatelná životní pravda z úst dvacetiměsíčního batolete, kterou rozhodně neodposlouchal ( u nás na ryzího filozofa nenarazíte a ani bonmoty nehýříme), ale nějakým způsobem dovodil, by mi možná neměla dát spát vůbec.
Vývojová psychologie docela přesně říká, že takový projev patří až předškolnímu věku ( 4-6 let) a asi bych se měla zneklidnit. A navštívit odborníka.
Ale to já ne. Vím totiž, v čem to robě žije. V domácnosti věčně živé. Neustále se tu něco hemží, běhá, mňouká, papá, kaká, zvrací...ale hlavně sociálně žije.
Hračky jsou bezva ( sama si občas nějakou koupím a tvrdím, že ji Max moc chtěl), taky jsou po umytí pěkně sterilní, ale na plyšákovi se např. těžko simulují projevy nevolnosti po pozření nadměrného množství potravy
 " Nechej Maxíčku Fláfínku, ona papá ."
" Maminko, Fuáfínka děuá brrrrre!"  ( Fláfa zvrací, neb se jako vždy přežrala.)
Také příčiny dětské nepohody lze těžko zjistit, slova chybí, souvztažnost také. U nás je to jednodušší.
" Pomoc! Co se stauo, co se stauo! Kabína zuobivá je!" ( Cabernet zalehla Maxovi jeho oblíbenou deku a nehodlá opustit dobyté pozice.)
Potřeba komentovat ten čiperný šrumec u nás doma je tak veliká( snad i životně důležitá), že
Max hltá slova a samostatně je nacvičuje, protože moudrost , navíc, je tak povznášející...
" Tam, Tiffany, čůuaua, do písečku. Nemá plínečku, asi."