Pes by od nás kůrku nevzal, kolo by o nás nikdo neopřel a jen obava z ještě větší hanby, kterou by bylo vyklizení pozic a úprk z kurzu, nás přiměla vydržet v učebně.
Po strastiplných desítkách hodin tréninku , pádech na ústa vlastního intelektu a sbírání střípků sebeúcty ( nedostávalo-li se nám sil vlastních, podpírali jsme se kolegiálně navzájem), nastal obrat.
Když jsme odjížděli z posledního setkání, utahaní jako koťata, každý z nás to věděl : Jsem excelentní. Jsem absolutně nedostižný v ..... .
Díkybohu se s blaženým pocitem výlučnosti současně dostavilo i uvědomění si té ukrutné dřiny a osobních faux pas, která předcházela zjištění , V ČEM TO, sakrbé, jsem vlastně nejlepší...
Zcela jistě je každý z nás v něčem absolutně originální a nepřekonatelný, v řadě dalších věcí jsme prostředně dobří a jiné zvládáme, jak to zrovna jde.
Současně nás ale definuje i to, v čem jsme naprosto mimo, co nám fakticky nejde, na co jsme leví, blbí ...neboli jak to krásně vyjadřuje moje kamarádka: " No tak na to jsem úplně aua."
"Můj manžel se s ní teda výborně mazlí," vyrazila mi dech nová majitelka kočičky od nás, já chvilku nechápala, co mi to sděluje a výraz jsem měla nepochybně zděšený. " A taky ho má ona nejraději, protože jí dovolí spát s námi v posteli." Tak a teď už jsem byla skoro doma. Kočičku si paní pořizovala bez vědomí manžela a jeho výraz, když jsem stanula před dveřmi s přepravkou a on mi otevřel, nezapomenu nikdy.
"Taky jí dávám uzenáče, to by tady nikoho nenapadlo, že kočka potřebuje rybu", pochválil se pán. Kočice seděla na gauči, v rámci kočičích mimických schopností celá vysmátá, paní na mě spiklenecky mrkala a já pochopila, že v této domácnosti si každý svou parketu excelence ( s nepatrnou podporou kolektivu) našel.
Co jsem to vlastně chtěla napsat? Aha, že nejsem excelentní fotograf. Focení dopadlo katastroficky. To opravdu musíte vidět.
Žádné komentáře:
Okomentovat