Většinou našla, ačkoliv skrýše byly stále důmyslnější a co následovalo pak, byla už jen rutina: jeden kýbl, do něj voda, druhý kýbl...
Otcem býval vždycky poměrně ohavný kocour, kterému chybělo vše, co mohl postrádat. Oko, ucho, kus ocasu...Všichni žili v domnění, že TO kocuřisko je nesmrtelné a koťata k likvidaci věčná. Jak by ne, koťata v hnízdě vypadala vždycky stejně ( celý táta - celá máma) a o immortalitě kocoura otce nikdo nepochyboval. Jaksi jsme si nikdo nevšmli, že nestor rodu byl čas od času nahrazen nejsilnějším, nejodolnějším a nejplodnějším ze svých synů. Jen tu a tam jsme se pozastavovali nad tím, že Murcinkovi přece chybělo levé oko, a teď nějak, ...sakrblé, že bychom se přehlédli, oko pravé?
Anička byla trpělivá žena. Tak, jako nesla životní úděl ženy-matky, nesla i povinnosti spojené s optimalizací zvířeny v domě. Koloběh balonu- hledání-nalezení-kýblu byl nekonečný.
To děda Olínek, to byl onačejší romantik! Miloval zpěv ptactva. Na zahradu se slétali ze široka daleka, a to nejen proto, aby jako každoročně ožrali třešně, vinnou révu a jahody, ale aby zapěli švarnému Olínkovi.
To je špaček, Zdeničko, a tohleto je kosice, a támhle koňadra. Sypal zrní, věšel lůj, schovával pšenici. A po večerech jim nasouchal.
Když se cvrlikající hlásek kosíka tak nějak divně, no, zlomil, dědeček-hříbeček vzal vzduchovku a zmizel v zahradě.
Johnny got a gun.
Pak si zašel pro rýč, běž Zdeničko pomoct babičce, potřebuje tě.
Zadní zahradu jsem neměla ráda, byla taková divná, psi tam nechtěli být, nechodily tam ani kočky, ani tam nezpívali ptáci a navíc tam byl trávník pořád rozrytý. Ukryl i malého Mourka, nic mu nepomohlo, že patřil mně, vydal se na lov, první a poslední.
Celé dětství jsem měla babi s dědou za zlé, že neměli rádi kočky.
Anička později už nikam nejezdila, jen jednou, nečekaně, projevila přání zajet ke mně na návštěvu. Pokoušely se o mně mdloby. Přemýšlela jsem, kam ukrýt těch devět kočin před babičkou, a kterak ochránít ji před případnou pomstou kočičích matek. Procházela beze slova bytem, prohlížela si ho, jakoby si ho chtěla zapamatovat. A pak si sedla na židli, proti ní se ( též na židli) posadila kočka Erotica a dlouho, velmi douho si hleděly do očí. Nikdo nic nechápal, ale všichni jsme věděli, že ty dvě si něco říkají.
Starej se mi o tu bílou kočičku, Zdeničko, řekla babi, když jsme se toho dne loučily, a pak už si nevzpomínám, že by ještě měla nějaké přání.
Žádné komentáře:
Okomentovat