Komu se nelení, tomu se zelení, no, zelené stokoruny jsou pryč, tkže s tou zelenou to bude jinak. Asi mě čeká bezy zelené jaro, nebo někdo zezelená vzteky :), nebo že by výlet do přírody?
Blíží se duben, tedy první ze seminářů Zlato kočičí II. Chvilku trvalo, než mi svitlo, že více než profesionálních terapeutů je těch, kdo neodolali tomu vnitřnímu pnutí a pořídili si kočičku, protože ji prostě potřebovali, a teď přemýšlí, jak a proč jim to s ní funguje...nebo nefunguje. A jestli by to třeba nemohlo být ještě lepší, jestli dokáží využít vše, co jim jejich kočice nabízí. A jestli vůbec rozumí tomu, co nabízí.
Takže jsme semináře pojali tak nějak zgruntu a myslíme, že začít od Adama nikdy neuškodí, a vracet se k základním východiskům i během praxe, také ne. Člověk občas potřebuje sám sobě zopakovat, kdo je, a kam kráčí. Já tedy určitě. Možná to vypadá poněkud infantilně, ale taková zastavení poněkud schizofrenního chrakteru, kdy se táži sebe sama, kde jsem, jak jsem se tam dostala, zdali jsem v té nejlepší společnosti a kam půjdu dál, mívají překvapivé závěry. A kolikrát pak whoops, z hrušky dolů, a jdu se vracet, protože to opravdu není to, co jsem chtěla.
Na první seminář vezmu i Dimitrije, kterého někteří znjí z televize, jiní z workshopu. Pocestuje totiž do Ústí nad Labem do speciální školy. Vždycky je to těžké, loučit se s mouríny, které připravuji pro felinoterapeutické účely. Zůstávají doma i do roku věku, těší se mimořádnému rozmazlování a vymetou kdejakou společenskou příležitost...a pak mají odejít. Vymyslela jsem to dobře, proces realizce je náročný a loučení kruté ( pro mě): mazlínek je naopak nadšen, protože tuší další příležitost, jak se pobavit a vrhá se radostně do nové náruče. Tak ještě Dimíska trochu pomučánkujeme, pomuchláme...a pak už Šťastnou cestu.
Žádné komentáře:
Okomentovat