Víkendový plán

Dostavím-li se v pondělí do práce se zelenými koleny, znamená to, že byl krásný slunečný víkend a já jsem vášnivě...........a já jsem vášnivě fotila koťáta! Ano, ano, je nejvyšší čas je představit. Doufám, že když je poprvé postavím na trávník,  budou v dostatečném šoku, aby vydržela aspoň tři vteřiny pózovat, než je vyblejsknu.
Nedostvím-li se na pracoviště vůbec, pak vězte, že mimina v šoku nebyla, pózovat nevydržela a vzala to ozlomkrky směr louka-les-skládka-Třinecké železárny ...a tam někde je budu hledat.
Focení mláďátek je též prubířským kamenem každého vztahu. Aťje vaše zjištění jakékoliv, aťje váš partner(ka) fotografické nemehlo, nebo naopak druhý Sudek ( Ano, SUDEK jsem napsala, nikoliv SAUDEK, fotíme kočičky, ne ty...no, tamty...kočičky :D.),  fotoden doporučuji zakončit  večeří u vína.
Vidím to na víno, chleba a kousek sýra, protože na přípravu ničeho komplikovanějšího již nebudete mít sílu.
Ale možná vás překvapí, jak příjemné to může být.
(Nezapomeňte si vzájemně odpustit rozšlápnutý objektiv a případné drobné doprovodné nehody, jako např. nechtěné smazání všech snímků z karty, atp :)).

" Kdo pápau, ten kákau!" pronesl v 5.48 z postýlky Max tónem, který pro dnešní den definitivně ukončil můj spánek.
Tato neoddiskutovatelná životní pravda z úst dvacetiměsíčního batolete, kterou rozhodně neodposlouchal ( u nás na ryzího filozofa nenarazíte a ani bonmoty nehýříme), ale nějakým způsobem dovodil, by mi možná neměla dát spát vůbec.
Vývojová psychologie docela přesně říká, že takový projev patří až předškolnímu věku ( 4-6 let) a asi bych se měla zneklidnit. A navštívit odborníka.
Ale to já ne. Vím totiž, v čem to robě žije. V domácnosti věčně živé. Neustále se tu něco hemží, běhá, mňouká, papá, kaká, zvrací...ale hlavně sociálně žije.
Hračky jsou bezva ( sama si občas nějakou koupím a tvrdím, že ji Max moc chtěl), taky jsou po umytí pěkně sterilní, ale na plyšákovi se např. těžko simulují projevy nevolnosti po pozření nadměrného množství potravy
 " Nechej Maxíčku Fláfínku, ona papá ."
" Maminko, Fuáfínka děuá brrrrre!"  ( Fláfa zvrací, neb se jako vždy přežrala.)
Také příčiny dětské nepohody lze těžko zjistit, slova chybí, souvztažnost také. U nás je to jednodušší.
" Pomoc! Co se stauo, co se stauo! Kabína zuobivá je!" ( Cabernet zalehla Maxovi jeho oblíbenou deku a nehodlá opustit dobyté pozice.)
Potřeba komentovat ten čiperný šrumec u nás doma je tak veliká( snad i životně důležitá), že
Max hltá slova a samostatně je nacvičuje, protože moudrost , navíc, je tak povznášející...
" Tam, Tiffany, čůuaua, do písečku. Nemá plínečku, asi."

Třináctka

Třináctka byla vždycky mým šťastným číslem. Ikdyž, upřímně řečeno, všechna čísla považuji za svá šťastná , takže vlastně nemám šanci být smolařkou v depresi.
Chtěla jsem na tomto místě poděkovat paní Turoňové, která mě velmi účinně nakopla k dalšímu tvůrčímu počinu. Velmi pravděpodobně ve 13. čísle časopisu FAUNA vyjde náš společný článek o felinoterapii a protože ona je osobou veskrze seriozní, i já následovala jejího příkladu a článek má, věřím,  hlavu i patu. Protože má formu dialogu, z některých otázek nebylo lze se vykroutit, takže se možná dozvíte i to, na co v blogu imrvére nenacházíte odpověď.
---------------------------
Chtěla jsem výraz "účinně nakopla" nahradit výrazem "účinně motivovala". Ale motivace zvenčí na mě, jako na řádného Štíra, nezabírá. Takže je to tak, jak psáno, a díky za to.
A ještě: v předchozím, tedy dvanáctém čísle, vychází článek o Mainských mývalích kočkách. Ten tedy není můj,...ale třeba příště :D.

Jak Karkulek vlčici potkal - aneb pohádka pro ty, kteří už mají těch koček dost.

Šel nic netušící Karkulek lesem...

(Max, 20 měsíců)

 Když tu náhle uviděl zlou vlčici.

( Pikola, čivava, 16 let)

 Než vlčice stihla zaútočit, vzal Karkulek do zaječích( v tom má netrénováno).

 "Ježkovy zraky, TAAAAKHLE veliký ten vlk byl!!"

Pro ty, kdo trpí nespavostí

Zívání a spaní je nakažlivé. Pohlédněte na ten spací vagón...

Cassandra, jako miminko.

 Fláfína, vždy jídlu na dosah.

 Tiffany, hypnotizér.

 Twinkoušek, spí tiše a osaměle.

 Valkýra jako cestující v autobuse, podřimuje, ale sleduje zastávky.

 Říkají o vás, že divně spíte?  Nikdo nespí podivněji, než Valkýra.

 Ano, Valkýra :).

Kdy kočka a kdy pes

Občas se dívám na televizi. Ale jen někdy u toho přemýšlím. Většinou si vlastně jen vybírám izolované myšlenky a nad těmi přemýšlím.
Předevčírem večer Kůstka pohřbívala "bojového vraždícího" psa Ripleye a promluvila v tom smyslu, že to byl dobrý pes, který chtěl jen potěšit svého pána a jedinou jeho chybou bylo, že páníka viděl lepšího, než ve skutečnosti byl. Protože takoví oni ( psi) už jsou.
Nikdy jsem v očích svých koček neviděla oddanost. Bývá tam velká radost, poťouchlost, nadšení, spokojenost a velmi často jsou slastně mhouřeny...jojo, ještě za levým ouškem prosím drbej. Ale oddanost nikdy , a to ani ve chvílích kdy některá opouští tento svět a hodně stojí o to, abych u toho byla přítomna.
Absence oddanosti a touhy splnit každé mé ( i nevyřčené ) přání  staví kočku v mých očích na úroveň těch bytostí , které jsem zařadila do kategorie Nedosažitelní. Obdivuji je a nemůžu je mít. Nikdy mi nebudou patřit  a já se s tím nikdy nesmířím.
 Cos  takovým Nedosažitelným udělat?  Kdyyž ho mít nemohu,  zničím ho. Nebo ne, raději ho potrápím a navždy poznamenám. Nebo že bych si ho zaplatila a někam zavřela ? Aby bylo vidět, že je můj?
Nebo můžu zariskovat, že se Nedosažitelný stane zrcadlem mého já, mých sil i slabostí, mých půvabů i ošklivostí, mého klidu i mých běsů a věřit tomu, že jsem se dostala tak daleko, že to unesu a vezmu si z toho to, co je pro mě dobré.
"Mazej na mramor", chechtal se můj dávný přítel, když jsem byla sama sebou příliš nadšená a bylo záhodno mě trochu vrátit na zem. Zodpovědně jsem se na ten zelený mramorový piedestal  postavila, zaujala pózu některého z římských velikánů a tímto dostatečně shazujíc vlastní důležitost, bublina mého ega praskla a já byla zase normální.
Mramorový podstavec mám pořád schovaný za skříní. To kdyby mé kočky  někdy řekly, že jsem nafoukaná kráva, beznadějný případ a odešly k perspektivnější osobě.

Jak Rummi hledala žlučník...a našla.