Noci s kočkou Kabinou

Kabina se samozřejmě nejmenuje Kabina. Je naším prvním odchovem a v průkazu původu má uvedeno vznešené Cabernet By My Side. Začínali jsme u písmene C, protože na A a B nás žádná zajímavá jména nenapadala a protože vrhů A a B byly v okolních chovatelských stanicích mraky. Většina také u Béčka skončila, protože dospívající koťátka jsou v kolektivu mortal combat a vydrží jen ten, kdo má pevné nervy.
Kterak Kabina k felinoterapii nás přivedla, tak o tom až jindy, nyní pouze krátce  přiblížím, jak vypadají naše společné noci s profesionální terapeutkou.
Zdali a kdy Kabinka papá a kaká, to nevíme, protože je dáma a tyto činnosti dělá zásadně v utajení.
Celý den prožívá buď na kuchyňské lince, nebo na gauči, kde odpočívá. Odpočívá velmi intenzivně a zodpovědně.
Úderem 22. hodiny se Kabinka s významnými pohledy přemisťuje do ložnice , kde má své stabilní místo na polštáři u čela postele. Tam na mne čeká ( Padej do postele! Máš spát 8 hodin! ) a přestože to vypadá, že Kabina jde spát, ona vlastně jde do práce.
Většinu nocí spí nad mou hlavou a téměř o ní nevím, kromě občasného - a velmi příjemného- předení.
Noci po náročných dnech nebo při bolestech hlavy jsou jiné. Kabina se posouvá níže a spí tak, že objímá mou hlavu předníma tlapkama, nebo se kolem temene hlavy stočí do klubíčka....a přede.
Vydrží takto strávit celou noc. Nevím, jak to dělá, že zvolenou polohu zachová i tehdy, když se otočím na druhý bok.
Dříve jsem jí stříhala drápky, co kdyby se ve spánku zapomněla, tlapy má proklatě blízko spánkům a očím. Nicméně za těch pět společných let drápky nevytáhla a spánek s ní je nesmírně úlevný.
Rozhodně se nedá říct, že by se ke mně tulila. Tulení, jsem-li vyčerpaná, vysloveně nesnáším. Kočka prostě nabídne fyzický kontakt , který si sama řídí a já mohu usnout se stoprocentní jistotou, že ví, co činí. Nemusím dělat nic, jen jí nebráním v tom, co chce dělat sama.
Její pozice v kolektivu ostatních koček je absolutně neotřesitelná, má respekt ( takže nevěřte, že kastráti jsou smečkou deptáni) a nikdo si nedovolil její místo zabrat.
Poslední dobou pozoruji, že podobný servis poskytuje výběrově i svým kočičím kolegyním. Snad se mi podaří pořídit fotografii té zvláštní polohy, kterou zaujímá i vůči jejich hlavičkám.

Nu, dobrá...

...tak já vám přece jen ta svá dílka ukážu. Koťátka Účková mají 8 týdnů, holčičky jsou dvě, kluci tři...a fotka kocourka Ushiho ( pracovně nazvaného Nožička) zde zatím chybí, protože nožičkoval tak rychle, že nebylo lze jej mou Nokií zachytit.

Polština má výborný výraz pro kočičky, které jsou určeny jen jako mazlíčci: majitelé nemají výstavní ambice a radostně souhlasí s tím, že mazlíček nebude mít nikdy další koťátka, ani nezahájí kariéru krycícho kocoura. "Kot na kolanka", říkají. Kočička na kolínka, na klín, tak takhle já vidím budoucnost všech našich Úček. Zatím zjišťuji, které z mimin se může hodit pro terapeutické účely a jsem moc zvědavá, jestli jsem si tipla správně - momentálně vede Ulli Pepe.
Děvčata jsou zatím obě volná (Ulrika a Urshula), o chlapcích (Ushi, Uriah Heep a Ulli Pepe) se živě diskutuje :D.

Urshula

Ulli Pepe je slunéčko sedmitečné.

Ulli Pepe zajímavě spinká.

Urshula

Uriah Heep

Uriášek se tváří jako mílius.

Číhání na strejdu Íštvana.

" To je vražda", napsala...slečna Urshula pokouší Twinkiho.

Ještě Urshula.

Ulrika, slečna Nevyfotitelná.

Čert a Urshula nikdy nespí.

Čeho si žádá doba

"Doba si žádá excelenci! Jen ti excelentní jsou úspěšní", zabil nás  hned ze startu vyhlášený lektor tréninku v komunikaci.
Pes by od nás kůrku nevzal, kolo by o nás nikdo neopřel a jen obava z ještě větší hanby, kterou by bylo vyklizení pozic a úprk z kurzu, nás přiměla vydržet v učebně.
Po strastiplných desítkách hodin tréninku , pádech na ústa vlastního intelektu a sbírání střípků sebeúcty ( nedostávalo-li se nám sil vlastních, podpírali jsme se kolegiálně navzájem), nastal obrat.
Když jsme odjížděli z posledního setkání, utahaní jako koťata, každý z nás to věděl : Jsem excelentní. Jsem absolutně nedostižný v ..... .
Díkybohu se s blaženým pocitem výlučnosti současně dostavilo i uvědomění si té ukrutné dřiny a osobních faux pas, která předcházela zjištění , V ČEM TO, sakrbé, jsem vlastně nejlepší...
Zcela jistě je každý z nás v něčem absolutně originální a nepřekonatelný, v řadě dalších věcí jsme prostředně dobří a jiné zvládáme, jak to zrovna jde.
Současně nás ale definuje i to, v čem jsme naprosto mimo, co nám fakticky nejde, na co jsme leví, blbí ...neboli jak to krásně vyjadřuje moje kamarádka: " No tak na to jsem úplně aua."

"Můj manžel se s ní teda výborně mazlí," vyrazila mi dech nová majitelka kočičky od nás, já chvilku nechápala, co mi to sděluje a výraz jsem měla nepochybně zděšený. " A taky ho má ona nejraději, protože jí dovolí spát s námi v posteli." Tak a teď už jsem byla skoro doma. Kočičku si paní pořizovala bez vědomí manžela a jeho výraz, když jsem stanula před dveřmi s přepravkou a on mi otevřel, nezapomenu nikdy.
"Taky jí dávám uzenáče, to by tady nikoho nenapadlo, že kočka potřebuje rybu", pochválil se pán. Kočice seděla na gauči, v rámci kočičích mimických schopností celá vysmátá, paní na mě spiklenecky mrkala a já pochopila, že v této domácnosti si každý svou parketu excelence ( s nepatrnou podporou kolektivu) našel.
Co jsem to vlastně chtěla napsat? Aha, že nejsem excelentní fotograf. Focení dopadlo katastroficky. To opravdu musíte vidět.

Víkendový plán

Dostavím-li se v pondělí do práce se zelenými koleny, znamená to, že byl krásný slunečný víkend a já jsem vášnivě...........a já jsem vášnivě fotila koťáta! Ano, ano, je nejvyšší čas je představit. Doufám, že když je poprvé postavím na trávník,  budou v dostatečném šoku, aby vydržela aspoň tři vteřiny pózovat, než je vyblejsknu.
Nedostvím-li se na pracoviště vůbec, pak vězte, že mimina v šoku nebyla, pózovat nevydržela a vzala to ozlomkrky směr louka-les-skládka-Třinecké železárny ...a tam někde je budu hledat.
Focení mláďátek je též prubířským kamenem každého vztahu. Aťje vaše zjištění jakékoliv, aťje váš partner(ka) fotografické nemehlo, nebo naopak druhý Sudek ( Ano, SUDEK jsem napsala, nikoliv SAUDEK, fotíme kočičky, ne ty...no, tamty...kočičky :D.),  fotoden doporučuji zakončit  večeří u vína.
Vidím to na víno, chleba a kousek sýra, protože na přípravu ničeho komplikovanějšího již nebudete mít sílu.
Ale možná vás překvapí, jak příjemné to může být.
(Nezapomeňte si vzájemně odpustit rozšlápnutý objektiv a případné drobné doprovodné nehody, jako např. nechtěné smazání všech snímků z karty, atp :)).

" Kdo pápau, ten kákau!" pronesl v 5.48 z postýlky Max tónem, který pro dnešní den definitivně ukončil můj spánek.
Tato neoddiskutovatelná životní pravda z úst dvacetiměsíčního batolete, kterou rozhodně neodposlouchal ( u nás na ryzího filozofa nenarazíte a ani bonmoty nehýříme), ale nějakým způsobem dovodil, by mi možná neměla dát spát vůbec.
Vývojová psychologie docela přesně říká, že takový projev patří až předškolnímu věku ( 4-6 let) a asi bych se měla zneklidnit. A navštívit odborníka.
Ale to já ne. Vím totiž, v čem to robě žije. V domácnosti věčně živé. Neustále se tu něco hemží, běhá, mňouká, papá, kaká, zvrací...ale hlavně sociálně žije.
Hračky jsou bezva ( sama si občas nějakou koupím a tvrdím, že ji Max moc chtěl), taky jsou po umytí pěkně sterilní, ale na plyšákovi se např. těžko simulují projevy nevolnosti po pozření nadměrného množství potravy
 " Nechej Maxíčku Fláfínku, ona papá ."
" Maminko, Fuáfínka děuá brrrrre!"  ( Fláfa zvrací, neb se jako vždy přežrala.)
Také příčiny dětské nepohody lze těžko zjistit, slova chybí, souvztažnost také. U nás je to jednodušší.
" Pomoc! Co se stauo, co se stauo! Kabína zuobivá je!" ( Cabernet zalehla Maxovi jeho oblíbenou deku a nehodlá opustit dobyté pozice.)
Potřeba komentovat ten čiperný šrumec u nás doma je tak veliká( snad i životně důležitá), že
Max hltá slova a samostatně je nacvičuje, protože moudrost , navíc, je tak povznášející...
" Tam, Tiffany, čůuaua, do písečku. Nemá plínečku, asi."

Třináctka

Třináctka byla vždycky mým šťastným číslem. Ikdyž, upřímně řečeno, všechna čísla považuji za svá šťastná , takže vlastně nemám šanci být smolařkou v depresi.
Chtěla jsem na tomto místě poděkovat paní Turoňové, která mě velmi účinně nakopla k dalšímu tvůrčímu počinu. Velmi pravděpodobně ve 13. čísle časopisu FAUNA vyjde náš společný článek o felinoterapii a protože ona je osobou veskrze seriozní, i já následovala jejího příkladu a článek má, věřím,  hlavu i patu. Protože má formu dialogu, z některých otázek nebylo lze se vykroutit, takže se možná dozvíte i to, na co v blogu imrvére nenacházíte odpověď.
---------------------------
Chtěla jsem výraz "účinně nakopla" nahradit výrazem "účinně motivovala". Ale motivace zvenčí na mě, jako na řádného Štíra, nezabírá. Takže je to tak, jak psáno, a díky za to.
A ještě: v předchozím, tedy dvanáctém čísle, vychází článek o Mainských mývalích kočkách. Ten tedy není můj,...ale třeba příště :D.

Jak Karkulek vlčici potkal - aneb pohádka pro ty, kteří už mají těch koček dost.

Šel nic netušící Karkulek lesem...

(Max, 20 měsíců)

 Když tu náhle uviděl zlou vlčici.

( Pikola, čivava, 16 let)

 Než vlčice stihla zaútočit, vzal Karkulek do zaječích( v tom má netrénováno).

 "Ježkovy zraky, TAAAAKHLE veliký ten vlk byl!!"