Semináříky

Komu se nelení, tomu se zelení, no, zelené stokoruny jsou pryč, tkže s tou zelenou to bude jinak. Asi mě čeká bezy zelené jaro, nebo někdo zezelená vzteky :), nebo že by výlet do přírody?
Blíží se duben, tedy první ze seminářů Zlato kočičí II. Chvilku trvalo, než mi svitlo, že více než profesionálních terapeutů je těch, kdo neodolali tomu vnitřnímu pnutí a pořídili si kočičku, protože ji prostě potřebovali, a teď přemýšlí, jak a proč jim to s ní funguje...nebo nefunguje. A jestli by to třeba nemohlo být ještě lepší, jestli dokáží využít vše, co jim jejich kočice nabízí. A jestli vůbec rozumí tomu, co nabízí.
Takže jsme semináře pojali tak nějak zgruntu a myslíme, že začít od Adama nikdy neuškodí, a vracet se k základním východiskům i během praxe, také ne. Člověk občas potřebuje sám sobě zopakovat, kdo je, a kam kráčí. Já tedy určitě. Možná to vypadá poněkud infantilně, ale taková zastavení poněkud schizofrenního chrakteru, kdy se táži sebe sama, kde jsem, jak jsem se tam dostala, zdali jsem v té nejlepší společnosti a kam půjdu dál, mívají překvapivé závěry. A kolikrát pak whoops, z hrušky dolů, a jdu se vracet, protože to opravdu není to, co jsem chtěla.
Na první seminář vezmu i Dimitrije, kterého někteří znjí z televize, jiní z workshopu. Pocestuje totiž do Ústí nad Labem do speciální školy. Vždycky je to těžké, loučit se s mouríny, které připravuji pro felinoterapeutické účely. Zůstávají doma i do roku věku, těší se mimořádnému rozmazlování a vymetou kdejakou společenskou příležitost...a pak mají odejít. Vymyslela jsem to dobře, proces realizce je náročný a loučení kruté ( pro mě): mazlínek je naopak nadšen, protože tuší další příležitost, jak se pobavit a vrhá se radostně do nové náruče. Tak ještě Dimíska trochu pomučánkujeme, pomuchláme...a pak už Šťastnou cestu.

Oko vidí

Doba sváteční byla vemi vhodnou pro různá setkání...i třetího druhu :). Svět je plný pozoruhodných lidiček, bytostí a stvoření, skoro jakoby se najednou vynořili kdovíodkud. Nebo jsme na sebe v tom shonu a hromadění kdečeho neměli čas a prostě se neviděli? Také je zvláštní, kolik dříve pobíhajících se najednou zpomalilo, zastavilo...a usedlo. K odpočinku, ohlédnutí, porozhlédnutí, meditaci, nebo prostě jen tak, pro vydechnutí.
Takže bylo dost času i na kočkořeči. Překvapivě už ne o tom, kdo co kde vyhrál, čím a jak často krmí a za kolik prodal ( nebo neprodal) koťata .
Řeč se vedla o tom smutném - kočičích bolsítkách a odchodech, o prázdném místě na gauči i v srdci. Zkrátka téma, o kterém vím, že mám mlčet.
Sice ještě nevím proč, ale respektuji zákaz, protože to plácnutí přes prsty, kdykoliv jsem se domnívala, že Téma Smrt je to, o čem mám hovořit, strašně bolelo.
Takže sjem mlčela a poslouchala a dovoluji si shrnout pár myšlenek, keré nepatří mně:
*Kočka nemá devět životů, má jen jeden a na ten má přímý vliv životní styl a energie Jejích Lidí.
*Geneticky testujeme, měříme, "vhodně kombinujeme chovné jedince" a stejně naše kočenky hynou na neduhy typické jejich plemeni.
*"Na srdce" trpí a hynou právě ty kočenky, které vnímáme jako ty s "velkým srdcem", ty nejlaskavější, nejpřipoutanější.
* Někteří dlouholetí chovatelé si dokonce troufnou podle chování kočičky typnout, která z nich, bohužel, má k srdečním problémům blízko.
*Tak jako některé problémy dítěte do 6 let v podstatě odrážejí problémy jeho nejbližší rodiny, zejména rodičů, u kočky se setkáváme s tímtéž.

Takže jsem na dotaz paní, která si přála kotě dlouhověké ( spočítala si investici do pořízení kočičky a pojala to velmi ekonomicky), zdali si kočička dožije dvaceti let, odpověděla velmi vyhýbavě.
A vzpomněla jsem si na svou přítelkyni ze zahraničí, která mi ve velmi dřevních dobách mého chovatelství dala nejcennější radu, jak a na kterých kočkáh zdravě chovat,  uplatnitelnou v celém životě:
 " Vždy záleží na kombinaci, drahá. Kombinaci, štěstí a vyšší moci. A vůbec, je délka života měřítkem jeho ceny? ".

Uriášova mise

Tak takhle to mám ráda, když vím, kam a proč kocourek odchází. Netuším, jak to vědí, ale oni ti "vybraní" se toho nějak domáknou a začnou se chavat doslova jako vyvolení. Uriáš zřejmě  dálkově přijal informaci o tom, že bude vánočním dárkem a soustředil se již jen na to, jak pěkně papat, pravidelně a vzorově kakat a hodně odpočívat, aby svou hmotnost do odjezdu téměř zdvojnásobil.
No a já neodolala a jela se hned třetí den znovu podívat, jak to velké překvapení dopadlo a jestli to klaplo.
Vejdu, koukám, a co nevidím: kocouřisko se bezostyšně rozvaluje na gauči, v objetí s mladým pánem, neochotně pootevírá oči a ten pohled, přátelé, kterým na mě pohlédl, tak ten bych vám nepřála. Kdo tě krmil, pacholku, kdo ti místečko ve vlastním loži rezervoval a sám pak spal jako paragraf, kdo tě hýčkal? Všechno zapomenuto, Uriáš po mně šlehnul zrakem a byl to pohled velmi výmluvný: Opovaž se vzít mě zpátky! Neznám tě!
NAštěstí mám takových momentů za sebou už mnoho a vím, že je to nejlepší a vlastně kýžená situace. Kocour se našel, zapadl do své rodiny a už koná své dílo.
Mimochodem, mladý pán, Uriášův nový páneček, měl pohled úplně stejný. Myslím si, že kdybych nešetrně zažertovala na téma případného zpětvzetí Uriáše, vytáhli by drápky oba, a jako jeden muž by je nezaváhali použít.
Tak vám vše přeji hodně štěstí, Hlučínští.

Specifikum letošního roku

Nevím, jak vám, ale mně tento rok připadá takový jiný. A tak jsem se zájmem vyslechla, již z několika stran, že jeho zvláštnost spočívá v tom, že jest rokem mezním, že vydrží jen to, co vydržet má, a co nevydrží, pro to je třeba neplakat, protože to z vyššího principu  ( nebo jak bych to tak nějak kulantně napsala) nebylo životaschopné.
Takže jelikož se konec roku blíží, sama musím konstatovat, že se mi zbořilo kdeco, rozloučila jsem se se spoustou předmětů, zvyků, přání , vazeb i lidí a že o letošním Silvestru si nebudu sepisovat seznam předsevzetí, ale seznam toho, CO a KDO mi zůstal-lo-li-ly-la.
Skoro se mi zdá, že ten seznam nebude až tak dlouhý.
Z druhé strany pohlédnuto, zase jsem zjistila, že možná šlo o nezbytnou "čistku skříně", do které by ch dobrovolně nikdy nešla. Znáte to: do toho kabátu už se dvacet let nevejdete, ale pořád zaujímá své místo ve skříni, protože to byl ten, ve kterém jsem se poprvé..no to je jedno co....a co kdyby třeba někdy zase.
Takže nacvičuju sebespásným cvikem, jak přežít letošní rok. Pohled z druhé strany tomu říkám, a přiznám se, že občas musím přikročit i k fyzické realizaci, protože v abstraktní rovině toho nejsem schopna.
Takže: vyjmu kabátiska ze skříně ( zapláču)...a vlezu si do ní. Do skříně. Co tam vidím? Prostor. Ze skříně vidím, kolik nových kabátů ( s potencionální milostnou budoucností) se mi tam vejde. Mám šanci znovu naplňovat skříň!
Pokud čekáte, že popíšu, jak třesoucí se rukou odnáším ta exkomunikovaná kabátiska ke koši a usedavě pláču, mýlíte se. Během mého pobytu ve skříni se na nich usadily kočičí sestry a kočičí bratr výraznou voňavou značkou dal najevo, co si o nich myslí. Takže mi nezbývá, než přiznat realitu: jsou staré, nepoužitelné ( moli, velikost, kotí značka) a úplně nepoužitelné, protože samý chlup.
PS
Úplná úleva se dostavila až v momentě, kdy jsem svršky rozstříhala a vyrobila z nich do kočičího domku kvalitní dečky.
Nebojím se přiznat, že i čistka ve vztazích a jakási forma recyklace je vlastně příležitostí pro všechny zúčastněné strany. Tak se jich pojďme nebát, konec roku 2011 se blíží!

Po delší době

se zase na něco těším. A dokonce je to práce! Ale příjemná. Sbalím Dimitrije a Gertrůdu ( ti se přihlásili jako dobrovolníci), hajzlík a stelivo a hurá na workshop felinoterapeutů a spřátelených osob.
A pro ty, kteří nemohou přijet, nebo pro ty, kteří snad, chudáčci :), nemohou kočičku mít, a ani Ježíšek to letos nezmění, aspoň tento odkaz:
http://www.simonscat.com/Films/Cat-Man-Do/?sort=o

Škoda, že autor neviděl, kterak Gertrůda zájemce o koťátko přelstila a rafinovaným nastrčením své sestry Ulišky - Elišky  její místo v posteli získala.

Ideální tvar je koule,

říkávaly mé kamarádky, které si nedělaly moc hlavu s tím, že energetickou hodnotu potraviny ( čokoládky, vlašáku nebo čabajky, nejčastěji) nelze  na obalu přečíst, protože je to písmo tak malé.
 Když už jsem slepá, pokračovala má větší kamarádka R., tak můžu být i tlustá, no ne? No svatá pravda, schválila jsem jí světonázor. Asketou jsem nebyla nikdy v ničem.
http://cms.felinoterapie.webnode.cz/products/k-dispozici-jiz-jen-ursula/
Zde info pro ty, kdo by už chtěli strávit vánoce u mísy s cukrovím s někým , kdo jim rozumí :D.
Všichni ostatní jsou již rozebráni a zakládají si na sádlo v nových domovech.

Milá Petro,

od včerejška nad tím darebákem přemýšlím. Zkouším jít úplně od základů toho, co vím a toho, co mě kočky naučily.
Kočka se chová špatně, když je něco špatně. My lidé to někdy nevidíme, někdy to uvidíme ( a pochopíme) až po nějaké době, a někdy nám není dopřáno to vidět vůbec ( nebo to nedokážeme?).
Raubíř včera vypadal, že má starosti. Pokud sám se sebou, že neustál domácí hierarchii, je to v pořádku, budete-li klidně důslední, on to přijme. Pokud má starosti jiné, nechejte ho a věřte mu, že si s nimi poradí. Pořád toho ještě málo víme.
A hlavně se mějte všichni moc rádi.

Standardně vyrovnané výkony

Tak takové prý podává jistý politik, kterého jsem nechtě vyslechla u vaření ( znáte to, ruce v sekané, televize zapnutá, pohádka-pohádka-klip- a najednou jsou tam ONI).
Tak já tedy nepodávám standardně vyrovnané výkony. Já funguji ( také jsem tak dospívala) ve skocích. Kde nic-tu nic, a najednou hop.
Tak prosím pěkně, všichni, kdo se ptáte, kdy jak a kde se zase něco odehraje na téma kočky, terapie, terapeuti, atd., koukněte na http://www.felinoterapie.cz/ . V prosinci máme možnost se sejít. Neříkám, že všichni, kapacita prostor je omezná, ale o gigantickou akci nám nejde.
Sice jsme váhaly: prosinec, vánoce, pečení, dárky, sníh, led...ale pak jsme usoudily, že vánoce jsou svátky klidu a pohody a takové setkání by mohlo být skvělým předznamenáním té krásné doby.
Já kupříkladu neodhadnuté přebytky loňského curkoví vyhazovala z mrazáku zrovna onehdá. Sice jsme se pokoušeli pozřít je o velikonocích, ale nějak to po rozmrazení nebylo ono. Na dárky to letos moc nevidím .Nechtě si vybavuji, že jsem si letos pořídila kočku Wafiyu, jela s í na Světovou výstavu, tam si to užila a tímto přečerpala  fondy asi tak na troje vánoce. Takže letos asi budu vyrábět nějaké rukodělky, no nic, aspoň se všichni posmějeme.
Mimoto - kdo má kočice, ví, že to cukroví , co doma vyrobí, je vynikající, ale servírovatelné jen přátelům nejbližším, protože tu a tam se chloupek vloudí.
a počasí? Tak to zkusíme objednat, aby i ti, kdo by třeba chtěli přijet zdaleka, neměli těžkosti.
Koneckonců - najít  ideální dobu pro cokoliv je těžké. Takže doufáme, že jsme se strefily a že vy budete trefit.

Že by kniha?

Milí moji, tak jsem se pochlapila...pobabila? :D a konečně oslovila nakladatelství, zdali by měli zájem o knížku na téma felinoterapie. Že si stále někdo píše o doporučenou literaturu a články, a kde nic - tu nic.
A oni prý, ne že ne, ale potřebovali by vědět, zdali ( cca počet zájemců)  a kdo ( cílová skupina) by o ni měl zájem.
Takže bych si dovolila vás požádati, patříte-li o zájemce, abyste napsali na můj E-mail zdenkastihlova@seznam.cz  své ano :D a uvedli, zdali jste terapeut/chovatel/ rodič/hobbista :)/, atd.
Jsem plachá, podzimně líná osoba ( a v zimě bude hůř!), a již dopředu se bojím státi se autorkou :D,... ale pokud byste případně o publikaci stáli, já se hecnu. Sice to vypadá, že bych na to musela jít od lesa ( možná i od tundry) a navlíknout to na humoristickou literaturu, nebo, ach jo, nahodit mimikry literatury zvané "zvířátkové", ale co už!
Jak říká má souputnice z dob velmi dávných: "Co shoří, to neshnije ", tak čeho už se bát.

Trocha poesie...vás snad nezabije

Zdravím Vranívlasou Evičku a slibuji, že příští básen bude již kočičí.

Posel dobrých zpráv
chvostem na mě máv
Má to asi značiti
že ač všechno je v řiti
Hlavně, že jsem zdráv!

Světová výstava koček, ministr školství a housecats.

No ne že by tam byl, náš ministr. Nebo možná tam byl, ale rozhodně jsme se nepotkali. Vždycky jsem si myslela, že ani mne nikdy nikdo na světové výstavě koček nepotká, protože si o kočičích výstavkách myslím své. Ale jako vždy - odříkaného chleba největší krajíc. Takže šamponování, přečesávání, dloooouhá cesta , hotel, hahaha, o něm snad příště,...a Poznaň, krásná, historická, kterou bych zřejmě jinak nikdy nenavštívila.
Ale co bych tedy ministru školství doporučila - pokud tam opravdu nebyl - je nezavádět výchovu k vlastenectví a národní hrdosti do školských dokumentů, ale vysílat naše ratolesti co nejhojněji tam, kde si svou národnostní příslušnost uvědomí, i kdyby nechtěli.
Světová výstava koček v Poznani takovou přirozenou příležitostí určitě byla. Ačkoliv to někomu může připadat srandovní , " To hrali hymnu temu kocurovi co to vyhral? Si ze mně robiš kozy, ne..? *, člověku najednou docvaklo, o co v tom vlastenectví vlastně jde. O pocit, že člověk někam patří, že není sám, že jsou lidi, se kterými toho má hodně společného, o  jistoty. A že se to projeví tím, že partička z jedné země navlíkne žertovné kostýmy v národních barvách, skanduje a povzbuzuje své ušaté reprezentanty a jejich páníky? A proč ne?
Je fajn vyplout občas z toho našeho českého rybníčku a zasoutěžit si jen tak, pro radost a pro zábavu a zároveň si poplkat, jak to s tím chovem vedou jinde, a to nejen v Evropě.
A že tenhle příspěvek není o felinoterapii? Ale je. Světovými vítězi se staly i dvě kočky domácí. Ano, ano, i v této kategorii lze soutěžit, oba šampioni spolu se svou paničkou přijeli s výpravou z Finska. Takový housecat, aby mohl soutěžit, musí být očkovaný, čipovaný a kastrovaný ( takže o chovatelských profitech to nebude) , mít za sebou pár výstavek a být krásný ( v očích svého páníka, který by ho jinak na ty výstavky nebral). Majitelka obou finských vítězů  musela být v té slavné chvíli šťastná jako blecha, protože kromě těch pár minut slávy s poháry, kokardami a slavnostním defilé na výstvním molu za zvuků hymny si užívala obrovské,  hlučné a nepřehlédnutelné  morální podpory svého národního týmu. Nevěřím, že v té chvíli nebyla skrzevá ty své hauskety a ty své lidi dokonale šťastná. Bing ho, a jsme doma , ve felinoterapii.

* Děláš si ze mě legraci, ne? :)

Bez Jeho vědomí ani list ze stromu nespadne

Jsem si včera trochu četla. Říjen je za námi, ale s listopadem to má většina lidí velmi podobně. Všichni řeší deprese, a jak na ně. Skoro je mi trapné přiznat, že já podzim ráda. Může to být tím, že jsem se v říjnu narodila a čas a místo, kam přicházím, se mi hned zkraje líbilo, ale také tím, že každoročně můžu vzít jed na to, že v tomto období se mi budou dít věci. Vlastně všechny důležité věci se mi staly na podzim, a ať už někdo nový přišel, něco nového začalo, nebo někdo odešel, dala ta událost mému životu dynamiku a posunula jej o něco dopředu.
Přiznávám, že mi říjen a listopad voní hlínou, těch odchodů touto dobou bývalo více, ale nebýt jich, nedávalo by mi pár věcí smysl a netěšila bych se tak z toho, a těch, kteří zůstali.
Střídání ročních období nám patrně bylo darováno proto, abychom se měli čas aspoň v myšlenkách zastavit na cestě mezi šopinem ( ShoppingPark) a karfem ( Galerie) a odpoutat se od myšlenek, zdali ty loňské kozačky jsou ještě dívatelné, nebo už ne.
Ani kočky nejsou nesmrtelné. Bohužel bohudík.
A tak jsem si nad tím tělíčkem, než jsme ho zahrnuli hlínou ( aby husa kopla toho, kdo mě nahlásí na hygienu) opět uvědomila, že všechno na tomto světě máme jenou půjčené.
 A že se vrací bez výstrahy.
A že na to musím myslet vždycky, když se mi chce ukápnout jedovatou slinu, otrávit někomu den, zavařit svým blízkým, ...nebo nepohladit tu svou menažerii, když o to stojí a pekelně se mi plete pod nohy, když moooc spěchám.
Tímto dodatečně a úplně marně virtuálně hladím Kocourka Mourka, u kterého jsem na to všechno zapomněla.

Jak jsme se medializovali

Píši medializovaLI, nikoliv medializovaLY, neboť jsem nakonec nomimovala místo druhé kočičí dívky juniora, Dimitrije.
Celé zde:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10274470705-dobre-rano-s-jednickou/411236100071096/?video&index=172670#video
A dobře jsem učinila. Velikost Fláfíny poněkud zarážela koček neznalý televizní tým, takže Dimitrij byl tak akorát .
Navíc jsem se přesvědčila o tom, co již dávno tvrdím: řekněte maince, že se má exhibovat, protože je na místě nejkrásnější, ona se zamyslí, protáhne...a předvede se jako Miss Universe.
Fláfa ( kromě běžného zeslintání se v přepravce cestou tam - i zpět) nevykazovala nejmenší známky rozladění a evidentně ji mrzelo, že ten dobrman tam není proto, aby byl pokořen, ale že je to vlastně kolega.
Dimitrij se vymanil z domácího kruhu koťat , pochopil svou výlučnost až unikátnost, nechal si napovídat, jak by ho všichni chtěli a dokázal nemožné - setrvat na klíně  po celou požadovanou dobu.
A protože jsme se rozjeli, další možnost poslechnout si něco o felinoterapii a jejích možnostech v rodině současného typu mají zájemci na konferenci v Opavě (Slezská univerzita, 20.října 2011, Proměny rodiny). Tentokrát tedy již bez kočičích zástupců. Pokusím se pohovořit o tom, jak kočka dokáže ovlivnit stabilitu vztahů a jaké jsou naše zkušenosti v intervenční oblasti (zejména u dětí a mládeže v krizových situacích).
Mimochodem - škoda, že již kamery nezaznamenaly, jak vítězně se obě hvězdy vracely do kolektivu ...

A že prý

" Nejsi na fejsu, nevoláš, nejezdíš, nepřispíváš do blogu, žiješ ty vůbec?", atakovala mě známá.
Sice mě potěšilo, že mne postrádá, ale , vážení přátelé, má absence ve výše uvedeném rozsahu naopak znamená, že žiju.
Tedy - záleží na úhlu pohledu, ale posuďte sami, co vše se na tom šírém světě děje a já u toho nezbytně musím být:
- padají jabka
- padají ořechy
- dozrávají poslední maliny
- Max pořád ignoruje existenci nočníku a problém vyřešil tak, že všechna slova spojená s vyměšováním zrušil. Zajímavá taktika.
- koťata zjistila, že jsem zde pro ně a rozhodla se mě milovat. Všechna najednou.
- měla bych si najít novou práci
- ustřihla jsem si vlasy a nový účes, aby vypadal ležérně, vyžaduje třikrát více času, než ten předchozí
- atp.
Mimo to jsem zjistila, že Kočičí herna, nikterak nepropagovaná, během letních a podzimních měsíců zaznamenává velkou návštěvnost. Jsou to prima chvíle, ale i tak se nezastavím.
Můj přítel, kdysi, v dřevních dobách, říkal: " Pánbíček mě vždycky potrestal tím, že mi má přání splnil." Měl tím na mysli, že každou z dívek, kterou miloval, následně i pojal za manželku...aby ji pak vystřídala jiná manželka, kterou si též vymodlil.
O mne, naštěstí, na nejvyšších místech nepožádal :D.
Chtěla jsem jeho citát použít jako oslí můstek, ale hm, jsem nějak vedle, protože vlastně jsem  chtěla říci, že jsem si tak dlouho přála, aby se felinoterapie více objevovala v médiích, že ejhle, v úterý 4.10. od božího rána budu s kočkama v Dobrém ránu z Ostravy a již mne jímá hrůza, kterak to zvládneme.
Snad to děvčatům ( chlapce necháme doma, označkovali by aparaturu i možná i sympatické moderátory)vysvětlím, že propagace felinoterapie jest věcí důležitou a že případný úprk z otevřeného studia do kanceláře ředitele je potupný.
Nu což, diváci mají rádi akci, tak kdyby k ní případně došlo, snad tím sledovanost České televize nijak neutrpí.

Příklady táhnou

"Tak tě používám ve výuce", pravila má kamarádka, psycholožka, a mne zatlo.
"Pro ilustraci v předmětu komunikace uvádím , kterak tvůj osmnáctiměsíční syn pravil: Kdo pápal , ten kákal."
" No a co oni na to?"
"No, dotazují se, kterak toho lze dosáhnout, tak jim říkám, že je to pravděpodpbně způsobeno faktem, že matka je ve zralém věku."
Tak teď nevím, mám tak nějak rozvinutou představivost, co slyším, to i vidím, a při představě slova "zralý" si nemohu pomoci, vidím švestku, takovou tu akorát k setřesení, k utrhnutí už ani tak moc ne.
Ale možná to nebude tak zlé, po obědě si k Maxíkovi přilehla kočka Kačenka, kastrátka v letech, a Maxík jí konejšivě broukal do kožichu: " No jó, Kateřino, ty jsi krásná, jako Vikinka( asi 4 roky) a taky jako maminka... "
Slíva-neslíva, nemít Maxe (a nemít Max Kačenku),  asi si stěží poslechnu, jaká jsem krásná.                                                                                

Nevím

Nevím, jak vaše děti, ale můj Max řve.
Asi se není čemu divit, naše rodina bývala vždy hlučnější a zejména babička Anička byla proslulá hlasem halekavým, jehož naléhavosti...a zejména intenzitě, se nedalo protiviti.
Také klenby našeho stavení dělají své. Přejí mé vlastní hudební produkci a zpěvánky v koupelně či kuchyni stojí za to.
Ale Max prostě řve příšerně. Asi si uvědomuje, že má poněkud starší rodiče a pro jistotu přidá na decibelech, neboť co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.
Nezabírala žádná z běžných výchovných metod. Domlouvali jsme, vysvětlovali jsme, sobě ucpávali uši, Maxovi ucpávali hubinku, občas i výchovná padla...a nic. Řval pořád.
Hulákal své oblíbené písně, ryčel nově naučené básně, kvílel přání i stížnosti, ječel nadšením z počinů svých rodičů...no děs, přátelé.
Dnes jsme již začali uvažovat o medikaci, samozřejmě pro nás, pro rodiče, protože dítě zjevně prospívá a kromě toho řevu není co reklamovat .
A tu náhle promluvilo dítě Max tichým klidným  lidským hláskem ( ve své oblíbené schizofrenní druhé osobě čísla jednotného) a téměř šeptajíc pravilo: " Nekřič, nebo se tě to malinké koťátko bude bát."
Nu, Diplom Pedagogické fakultě asi nevrátím, ale jdu si poznamenat do deníčku, že ani po těch letech praxe toho o dětech moc nevím...

Prázdniny...léto...odpočinek?

Odpočívat je náročné. Odpočívat je vysilující.
Člověk se k odpočinku douho chystá. Děsně se uhoní, aby byl dostatečně připraven dopřát duši i tělu oddech.
A pak je to tady a já ne a ne zabrat. Tak usilovně se snažím OPRAVDU odpočívat, že jsem celá upachtěná, aby to klaplo.
Je tak uvolňující setkat se s těmi, na které jsem celý rok neměla čas. Prý. Tak pak  nechápu, proč nejsem happy při letních grilovačkách. Že by to bylo tím, jak jsem sháněla tu krkovičku, domácí chleba, dřevené uhí a pak se vracela pro ďábelskou omáčku, na kterou jsem zapomněla jako na smrt? Taky jsem se málem přerazila ve sprše, abych před přátele nastoupila voňavá...no, učesat jsem se už nestihla, ale co, mají mě rádi takovou, jaká jsem,... aspoň to kdysi říkali. Že vypadám unaveně ???? Tak to dík, zase vás někdy pozvu , bando.
No nic, opravdu, NIC jsem nestihla.
Nebyla jsem na těch místech, která jsem se chystala navštívit. Nevyspala jsem se ( to snad až bude Max v pubertě...aha...tak to zase už ne). Nikde jsem se nepředvedla ( buď jsem byla zpocená, nebo zmoklá), nezhubla jsem ( to ty snídaně a melouny a koktejly za osamělých večerů). Taky jsem se ještě pořád neprovdala ( promiň, mami, fakt se snažím).
Vy, kteří mne znáte, máte momentálně v očích nevyřčenu otázku: se ukaž, ty věčná optimistko, tak ven s tím, s něčím pozitivním, neříkej, že tam něco nemáš!!!
Mám!!! S těmahle jsem si tedy opravdu příliš neodpočala, ale ( teď si klepu významně na rameno) fakticky se mi povedli.
http://www.felinoterapie.cz/products/kotatka-k-dispozici/

Jsem matka pokrytec

- Nemuckej se s tou Amynou, Maxíčku! Slyšííííííš!!! Přestaň ji muckat na tu hubu špinavou, víš že ji má umazanou. Od těch krtků ji má špinavou. Víš přece, těch krtků, jak je chytá a tou hubou je pak papá!
- Maxíček má taky špinavou hubu, kuřátko papal!
A sakra, všichni jsme u nedělního oběda kuřátko papali, zkusím to dítě obloudit tvrzením, že kulinářská úprava ZCELA mění podstatu věci. Jen nevím, kterak o tom přesvědčím sebe.

Mohou ještě překvapit, ale výběr koťátek pro teprapeutickou průpravu už byl učiněn.

Uršula ( pracovně zvána Gertrůda) by na sobě nechala štípat dříví a Guth-Jarkovský by z ní měl radost: k misce se, dáma,  nehrne a když už k ní nonšalantním krokem dokráčí, nežere, alébrž stoluje. Přesto je nejhmotnějším dítkem v rodince a velkou individualistkou. ( Čivava Pikola  - na fotografii vpravo volně ložená - NENÍ k mání, protože je věrná, oddaná, hlídací a žije s námi už 16!!! let)

Ushi ( Nožička) a Uriáš ( Uriáš :) ) budou ozdobou každého gauče i stolu. Budou tam nejlepší, protože jediní - ani tam, ani tam už se nikdo a nic nevejde. Uriáš má velmi zvláštní oči a pohled cynika, je vyrovnaný, až běda. Jsa zasednut v křesle, stoický klid ho neopouští.

Chlapec Ushi Nožička nám krásně světlá, třeba se dopracuje holubičí šedi, když už má tu holubičí povahu. Pro Nožičku máme všichni slabost.

Ulrika ( Gertrůda Bílá) je jemná bytost a spolu  s krásnookým Ulli Pepem ( Nožičkův Bratr) jsou volní pro laskavé zájemce do domova se stále plnou miskou (  více misek vítáno).

Tak nám začaly prázdniny.

Je nejvyšší čas si odpočnout ,
(Kubísek)

 lehnout si do trávy,
( Tygřík)

 vyrazit si do přírody,
(Kenja)

 odpočnout si na gauči,
(Kabina)

 pořádně si zablbnout,
( Indiana)

 dobře se najíst,
(Kubísek a Nourek)

 věnovat se dětem
(Dodžík)

 a hlavně DĚTEM!!!
(Maxík a Twinky)